Staroroční

•31/12/2015 • Napsat komentář

Dokud je ještě letos, přeju světu mír a všem, kdo si tohle přečtou, výhru v loterii, která je zabezpečí na zbytek (dlouhého) života ;)

Váš v úctě oddaný Protiva

 

 

.

Ejhle, kalendář

•28/08/2014 • komentáře 2

Nevěřil jsem vlastním očím, teď to byly 2 roky, co jsem si ledabyle ublognul naposledy! A to poctivě nejmíň jednou za kvartál (krásné slovo) nezapomenu vzpomenout dob, kdy jsem rozséval i pět sad písmenek týdně!

Inu, nikdo nemládne a i mě dohnaly…  …tyhlencty…   … prosra…    …posra…   …prokrastinace! ;) Je tu ještě vůbec někdo, kdo vyhlíží, jestli se zmátořím čili nic? Že bych zase nabrousil husí brk, rozdrtil pár duběnek a našel kus hajzlpapírku :)

Absurdně úžasný test osobnosti

•26/08/2012 • 1 komentář

Doba je složitá, lidé jsou různé (jak údajně pravil jeden z reportérů TV Nova – tuhle urban legend jsem ale líné ověřit) a čert aby se v tom vyznal. Proto naše redakce vyslyšela nářky obou věrných čtenářů  a ve spolupráci s prestižními ústavy vytvořila sofistikovaný nástroj k odhalení různých skrytých lidských vlastností. P. T. čtenářstvo má nyní jedinečnou, po určitou dobu bezplatnou možnost prozkoumat své nitro.

Unikátnost této převratné metody spočívá ve volbě správné odpovědi k jediné, přepečlivě formulované otázce. Potřebujete jen jeden list běleného kancelářského papíru (o gramáži cca 80 g/m2) a obyčejnou tužku č. 2.

Než přistoupíte k vypracování testu, dobře si rozmyslete, jestli vůbec unesete to, co se o sobě dovíte.

OK, nádech, výdech, hluboký nádech a nedýchat!

„Jste silná žena?“

a) ANO

b) NE

Svou odpověď si poznačte na papír a můžete vydechnout.

Vyhodnocení: Pokud jste alespoň jednou odpověděli kladně, jste silná žena. Nebo divný muž, v tom případě okamžitě vypadněte!

V některém z příštích článků se budeme věnovat odhalování příznaků homosexuality nebo sklonům ke slonům (laciný rým, já vím, ale kdo potřebuje koni, když má sloni!).

Dobře bylo

•03/06/2012 • Napsat komentář

 

P.S. Omlouvám se autorovi obrázku, ale dostal jsem to mailem a netuším, kdo je autor – odesílatel to nebyl. Tak s případnými nároky na honorář směle do komentářů! Stejně je moc nečtu :)

Souboj titánů

•27/05/2012 • Napsat komentář

Abych se tak nějak zapojil do nesmyslné diskuse o tom, která černá je černější, rozhodl jsem se postavit na stranu dobra a podělit se se světem o ty nejnitěrnější pocity. Tak tedy:

Google Chrom je nejlepší!

Hned je mi líp.

Tak zase za rok ;)

P.S. Pokud by některé z vás zajímalo, proč to tak prožívám, nu, i pro ně mám odpověď. Protože Firefox mi v jednom kuse vytuhával (a to tam mám jen AdBlock a NoScript) a u Internet Exploreru jsem nepřišel na to, jak efektivně blokovat ten sajrajt, co se všude povaluje. Nebudete tomu věřit, ale byl jsem upřímně v šoku, jak doopravdy vypadají mé oblíbené weby. Samá blikající a samovyskakující chátra, hlasitě spouštěné klipy a odnikud nikam vedoucí odkazy na rádoby související stránky (např. v článku o utopeném děcku reklama na bazénovou filtraci, to jsem učůrával). Google Chrom jsem zkusil poprvé předevčírem (jo, jsem konzervativní parchant, co svítí petrolejkama, souhlas a ámen) a od té doby na něj nedám dopustit. I když teda nemá synchronizaci na SkyDrive (aha, sorry, má, dokonce oficiální) ani jinou fičurku, kterou nemůže libovolný plzeňský celebrita postrádat ;) Jenže s tím já umím žít. A navíc mám telefon s Androidem, takže si to s Googlem víc užiju než kucí s Lumčama, no ni?

Blahodárný vliv změny času na pracovní morálku

•04/11/2011 • komentáře 2

Jsem zavilým odmítačem letního času (tu hodinu pak naspávám do srpna), o to radostněji vítám čas řádný, přírodou vynalezený a Einsteinem posvěcený. Jak vidno o pár slov dříve, někdy koncem prázdnin jsou již biodigitálky seřízeny a tak na podzim, současně s pravidelnou hrou vlaků na přesný čas (některým vlakům se povede přijet do stanice právě ve chvíli, kdy měly po hodinovém čekání na posun času odjíždět), získávám hodinu k dobru, kterou využívám k pruzení podřízených. Chodím totiž do práce v nezvyklou ranní dobu.
I laik prostým chodbovým pozorováním pozná, kolik kofeinových absťáků způsobuje výpadek pravidelných ranních káviček. A to to ani nijak nekontroluju! Ono jim ale nejspíš tak nechutná, když ví, že se někde v okolí pohybuje škodič, co má vliv na výši jejich odměn :-)
Nejsem zase taková bestie, jako nebožtík Heidrich, proto lid úřednický čeká, až se postupně, po minutách zase narovná můj biorytmus, a to trpělivě a s jen lehkou obavou, že mi to vydrží déle než do Vánoc.
Pravdu mají, lidé všímaví. Přes svátky vždycky hrozně zlenivým :-)

Normálně neodkazuju, ale…

•30/09/2011 • komentáře 2

…tohle je recept na baštu (ne, Jaroslave, malé -b-, zanech žalob a chop se dezertní vidličky…   …’zuskote, ne do voka!) a tak poruším zlaté pravidlo citované výše a nabídnu vám odkaz na předpis na lahodné Harvest Apple Challah (z wordpressího blogu Janae Monir nejen o dobrotách). Ochutnal jsem už dřív, ale až teď jsem se dopátral názvu.

Tak bonujte apetíty! ;)

Klamat tělem

•26/09/2011 • Napsat komentář

Nejvyšším uměním diplomata je donutit tělo, aby se tvářilo jinak, než by chtělo. Soudě podle vlastních víkendových zkušeností, jdu si sehnat mail na knížete. Mám totiž tělo, které velmi dovedně předstírá!

Například v sobotu dopoledne, po ranní kávě, jsem se zcela neuváženě sehnul pro lžičku, abych omylem spatřil to, co se mi jisté kruhy snažily naznačit od jara – naše terasa není v dobré kondici. Nejen, že olej neviděla více než rok. Taky byla celá zašedlá a špinavá. Po krátké mentální rozcvičce („Povedlo by se mi zatajit ztrátu další lžičky? Když jí nechám ležet, můžu předstírat, že jsem nic neviděl? Máme ještě švestkový koláč?“) jsem přepočítal čas zbývající do západu slunce, svižně jsem vykonal osobní hygienu a začaly se dít věci.

Naprosto jsem nepochyboval, že s pomocí nejmodernějších technologií bude dříve než večer naše terasa vypadat svěže a jako za mlada. Rozhodl jsem se pro radikální facelift – čtyřstovka šmirglpapír a vibrační bruska téměř světové značky vykonají práci za mě, já se budu stroje jen přidržovat, občas ležérně zasáhnu a vyměním brusný materiál a večer, pochválen něčím dobrým a slaným, se pyšně rozhlédnu po zrenovované nemovitosti. Ej, nemohlo to být víc jinak.

Nejspíš vliv Jupitera v konjunkci s odborníkem na terasy způsobil, že dřevo použité na zbudování naší exteriérové chlouby je shodou okolností tím nejtvrdším tropicko-pralesním hovadem, co se k nám tehdy dováželo. Vzpomněl jsem si na to až v okamžiku, kdy bruska vibrovala, tlak byl nemalý (prakticky jsem na ní ležel), ale výsledky vynaložené námaze zdaleka neodpovídaly. Provedl jsem dvoustupňovou kontrolu stroje, ale ani na první, ani na druhý pohled to nevypadalo, že bych šmirgl upnul obráceně. Nu, jinou zrnitost v potřebném počtu jsem doma neměl a tak nějak jsem tušil, že jestli vyrazím nakupovat, už to nikdy nedodělám (ale ve sklepě budu mít několik otepí brusných papírů všem typů, rozměrů, druhů a značek). Pomodlil jsem se, loknul jsem si dobře vychlazené meduňkové limonády a pustil jsem se znovu do toho.

Byla to morda. Jestli jsem ze začátku hýřil optimismem, zhruba po 3 hodinách už jsem si neměl na co kleknout (těm dvěma krvavým flekům se kolena říkat nedalo) a po dalších 4 šedesátiminutovkách domácího kutilství jsem si byl úplně jistý, že jsem debil, co se měl líp učit. Skončil jsem přesně v sedm večer (prošvihl jsem Večerníčka). Celá terasa byla hlaďoučká jako pedofilův nejtajnější sen. Nechtělo se mi vířit prach (měl jsem ho ostatně plný frňák, oči, vlasy a vůbec všechny otvory i vnější povrch, kromě uší, ty jsem ucpal, nemám rád hluk), chopil jsem se proto hadice a celou terasu poměrně odborně spláchl (tu odbornost zmiňuju, aby náhodou nikdo nezapochyboval o tom, že jsem brusku humanitárně evakuoval a prodlužovák schoval za roh). Oj, jak vypadala krásně! Povrch bez prasklinek a barva tmavě hnědá! Přestože neexistoval na těle sval, který by sviňsky nebolel, byl jsem rád, že jsem to nevzdal.

Mátožně jsem se odpotácel domů, s chutí odložil roucho dělníkovo a opařil jsem tělo trochou horké vody. To jsem pořád ještě myslel, že takové tělocvičné kratochvíle bez větších problémů zvládne. No, jednou za rok se splete každý. Má tělesná konstituce, složená z řídkých kostí obalených převážně kvalitními dovozovými tuky, přestala hrát dobře stavěného muže raného středního věku a zcela nepokrytě rezignovala na poskytování základní (a tedy zákonem zaručené) služby. Normálně jsem dostal klepavku (nebo třesavku?) a neudržel jsem se na nohách. Musel jsem si lehnout a nechat se chvilku obskakovat. Prostě chcíplá lemra.

Plyne z toho několik ponaučení. Tak především to stejně budu muset udělat znovu, protože po uschnutí terasa odhalila světle šedou barvu (což značí, že jsem to obrousil málo). Tentokrát vezmu něco hrubšího a nebudu se s tím moc crcat. Dále bych zmínil zjištění, že jsem naprosto a zcela mimo kondici. Ještě teď mě bolí řitní svalstvo a dělá mi problémy dostat se do auta (nebo mám blbé auto). V neposlední řadě si příště rozmyslím výběr materiálu terasy – co máte kurňa proti bezúdržbovým plastům?!?

Miliardy nevinných obětí žalují!

•13/07/2011 • komentáře 4

Úplný ekologický holokaust! Milovníci přeměny produktů z ropy na pohyb, změňte své vražedné návyky! Krev (stejně jako chloupky, oči a v neposlední řadě i tělní tekutiny) mnoha živých tvorů máte na rukách! Tedy jestli se vyhýbáte automyčkám a raději o své plechové obludy pečujete ručně ;)

Bytostně se mě dotýká, pokud umírají mouchy. Vidím to jen velmi nerad. Pochopitelně nejsem naivní venkovská guma a vím, že sem tam se nějaký labilní jedinec po mouše ožene novinami nebo (pokud je to psychouš majetnější) i plastovou plácačkou. Překvapil mě ovšem výzkum soudruhů z Nizozemí, kteří pomocí kalkulačky a nadbytku volného času přes sjednocující rozměr registračních značek spočítali, že (považte!) jen v jejich státě zemře 3,3 miliardy kusů hmyzu na plechové tabulce s písmeny a čísly ročně. A protože (dle jejich nijak nedoloženého a tudíž pavědeckého názoru) je plocha vozidla, která může při jízdě nenulovou rychlostí směrem vpřed přijít do styku s broučky, mnohonásobně vyšší než je povrch jakékoliv dnešní vědě známé registrační značky, je prý počet obětí za měsíc roven 133 miliardám nevinných drobečků! To je jen těžko představitelná cifra a pokud neděláte do zimbabwských dluhopisů, asi se s takovým číslem nepotkáte ani při chronické nespavosti léčené počítáním oveček.

Osobně, pokud už musím někam autem, jedu nejvýše 5 kilometrů v hodině a snažím se mezi hmyzem kličkovat. Ono ani tak nejde o ty sviňské komáry, vážky, včely a jiné neužitečné parazity. Jde mi především o mouchy a jejich bezpečí. Bohulibou a vpravdě svatofrantiškovskou snahu mi ovšem často (čili furt) komplikují ostatní řidiči-vrazi, které můj styl jízdy bůhvíproč dráždí a uchylují se i k bezdůvodnému odborářskému násilí nebo zbabělému žalobníčkování, kdy se dožadují příjezdu policie nebo odchytové služby.

My, pravověrní darwinisté, máme přísně nesouhlasný pohled na genocidní vyvražďování masařek poněkud změkčený zdravou myšlénkou, že co se dá snadno zabít nebo se to neumí přizpůsobit okolnostem, má zmizet z genofondu (viz třeba slepá vývojová větev šavlozubého tygra, který vymřel na totální nedostatek šavlozubých myší na trhu potravin poté, co se se smutným výrazem v ozbrojené tváři odmítl přeorientovat na sojové boby). S výše uvedeným nezodpovědným přístupem automobilistů (často však i vysmátých cyklistů) k ochraně lesní, stepní a skládkové zvěře se tak můžeme s menšími či větími obtížemi dočasně smířit pouze díky vědomí, že v dalších generacích se prosadí mouchy s dobře vyvinutými ochrannými krunýři a velmi tvrdou hlavičkou. A to vám povídám, pak se to na silnicích a dálnicích otočí a umírat v bolestech budou motoristi! Po srážce s mouchou-projektilem ;)

Tedy jestli včas nevznikne nějaké směrnice Evropské unie, která přikáže členským státům vyřešit technické obtíže s tvarem, chutí a přitažlivostí registračních značek, případně je rovnou zakáže jako přírodě nebezpečné předměty.

Zdrojem inspirace mi byl okurkový článek na iDnes: Na silnicích umírají miliardy much důležitých pro potravinový řetězec ;)

Veřejná výzva k podání informací

•08/07/2011 • Napsat komentář

Jako malý Sudeťáček jsem spolu se svými spolužáky jezdil dvakrát ročně testovat plíce na kyslík. U nás v ovzduší převažoval popílek a oxidy dusíku a jen opravdu silní jedinci zvládli pobyt v divočině nedotčené průmyslem na první pokus. Třítýdenní výjezd probíhal orgaizovanou formou pod bedlivým dozorem postarších vychovatelek vedených, řekněme, velmi zralou učitelkou.

Vybaveni řízkem a krajícem dovozové šumavy jsme sedli do autobusu, zamávali plačícím maminkám (slzy štěstí poznám na 100 metrů i za stížených světelných podmínek) a odjuchali za zvuku plnících se blicích pytlíků vstříc čistovzdušným radovánkám.

Na prvním stupni (za mých časů končil čtvrtou třídou) jsme se nijak zvlášť o holky nezajímali, teda pokud nám zrovna neukradly míč nebo se nesnažily vyžalovat si hlasivky do odumření. Po vyučování organizovaném v tanečním sále venkovnského hostince, kam jsme byli před komíny evakuováni, jsme se mohli věnovat duchaplnější zábavě, než za jakou jsme považovali pozornost plýtvanou směrem k těm divným stvořením. Například stavění bunkrů.

Dovolte mi malou odbočku, kolegové. Bunkry jsme budovali na několik způsobů. Pod přírodním útvarem (zpravidla rostlá skála, ale jsem si jistý, že bychom nepohrdli ani umělou, třeba plastovou), z větví keřů a méně odolných stromů nebo kombinací obojího. Z plechu, plátna, desek nebo prefabrikovaných betonových panelů stavěli bunkry jen srabi. A dospělí. Ale zpět k poutavému příběhu, jehož nit jsem teď málem ztratil.

Ve značně feminizované třídě byl problém utvořit konkurenční bandy, takže jsme si nejčastěji vymysleli fiktivního nepřítele, proti kterému bylo nutné vystavět opevnění. Velmi důležité bylo také utajení a zabezpečení výstavby tak, aby nebylo odhaleno před dokončením a vyzbrojením. Pro tento účel jsme měli vypracovanou složitou organizační strukturu s rozsáhlou hierarchií. Vedle stavbyvedoucího a expertů různých profesí (balvanohledači, větvosběrači, lisťonosiči a další) to byla i specializace poněkud méně náročná, neoblíbená a udělovaná za trest. A protože jsem se to konkrétní odpoledne, ke kterému se pomalu, ale o to méně jistě blížím, nepodělil o bonbóny Slávia, musel jsem předsunutou hlídku dělat já.

Práce to byla velmi zodpovědná, co si pamatuju. Vyžadovalo to celé hodiny hledění opačným směrem, než bylo staveniště („protože kdyby tě viděli, jak na nás koukáš, tak by nás objevili a zabili by nás!“) a byla u toho zima. Tímžto pádem jsem po sešikování do dvojic a odchodu do uprchlického tábora přišel o ten nejbáječnější bunkr, co kdy vznikl, vznikal a vůbec kdy vznikne. Pochopitelně už jsme na stejné místo až do konce školy v přírodě nešli a já jsem si z mladické nerozvážnosti nepoznamenal souřadnice (ne, že bych tehdy tušil, co jsou to souřadnice a jak je zjistit).

A proto vyzývám Luďka, Matěje a Jakuba: „Vy hajzlové, koukejte se ozvat a vzpomenout si, co jste to tam tenkrát postavili! Umírám zvědavostí!“.

Děkuji za pozornost.

 
%d blogerům se to líbí: