Tak bonujte apetíty! ;)

Například v sobotu dopoledne, po ranní kávě, jsem se zcela neuváženě sehnul pro lžičku, abych omylem spatřil to, co se mi jisté kruhy snažily naznačit od jara – naše terasa není v dobré kondici. Nejen, že olej neviděla více než rok. Taky byla celá zašedlá a špinavá. Po krátké mentální rozcvičce („Povedlo by se mi zatajit ztrátu další lžičky? Když jí nechám ležet, můžu předstírat, že jsem nic neviděl? Máme ještě švestkový koláč?“) jsem přepočítal čas zbývající do západu slunce, svižně jsem vykonal osobní hygienu a začaly se dít věci.

Naprosto jsem nepochyboval, že s pomocí nejmodernějších technologií bude dříve než večer naše terasa vypadat svěže a jako za mlada. Rozhodl jsem se pro radikální facelift – čtyřstovka šmirglpapír a vibrační bruska téměř světové značky vykonají práci za mě, já se budu stroje jen přidržovat, občas ležérně zasáhnu a vyměním brusný materiál a večer, pochválen něčím dobrým a slaným, se pyšně rozhlédnu po zrenovované nemovitosti. Ej, nemohlo to být víc jinak.

Nejspíš vliv Jupitera v konjunkci s odborníkem na terasy způsobil, že dřevo použité na zbudování naší exteriérové chlouby je shodou okolností tím nejtvrdším tropicko-pralesním hovadem, co se k nám tehdy dováželo. Vzpomněl jsem si na to až v okamžiku, kdy bruska vibrovala, tlak byl nemalý (prakticky jsem na ní ležel), ale výsledky vynaložené námaze zdaleka neodpovídaly. Provedl jsem dvoustupňovou kontrolu stroje, ale ani na první, ani na druhý pohled to nevypadalo, že bych šmirgl upnul obráceně. Nu, jinou zrnitost v potřebném počtu jsem doma neměl a tak nějak jsem tušil, že jestli vyrazím nakupovat, už to nikdy nedodělám (ale ve sklepě budu mít několik otepí brusných papírů všem typů, rozměrů, druhů a značek). Pomodlil jsem se, loknul jsem si dobře vychlazené meduňkové limonády a pustil jsem se znovu do toho.

Byla to morda. Jestli jsem ze začátku hýřil optimismem, zhruba po 3 hodinách už jsem si neměl na co kleknout (těm dvěma krvavým flekům se kolena říkat nedalo) a po dalších 4 šedesátiminutovkách domácího kutilství jsem si byl úplně jistý, že jsem debil, co se měl líp učit. Skončil jsem přesně v sedm večer (prošvihl jsem Večerníčka). Celá terasa byla hlaďoučká jako pedofilův nejtajnější sen. Nechtělo se mi vířit prach (měl jsem ho ostatně plný frňák, oči, vlasy a vůbec všechny otvory i vnější povrch, kromě uší, ty jsem ucpal, nemám rád hluk), chopil jsem se proto hadice a celou terasu poměrně odborně spláchl (tu odbornost zmiňuju, aby náhodou nikdo nezapochyboval o tom, že jsem brusku humanitárně evakuoval a prodlužovák schoval za roh). Oj, jak vypadala krásně! Povrch bez prasklinek a barva tmavě hnědá! Přestože neexistoval na těle sval, který by sviňsky nebolel, byl jsem rád, že jsem to nevzdal.

Mátožně jsem se odpotácel domů, s chutí odložil roucho dělníkovo a opařil jsem tělo trochou horké vody. To jsem pořád ještě myslel, že takové tělocvičné kratochvíle bez větších problémů zvládne. No, jednou za rok se splete každý. Má tělesná konstituce, složená z řídkých kostí obalených převážně kvalitními dovozovými tuky, přestala hrát dobře stavěného muže raného středního věku a zcela nepokrytě rezignovala na poskytování základní (a tedy zákonem zaručené) služby. Normálně jsem dostal klepavku (nebo třesavku?) a neudržel jsem se na nohách. Musel jsem si lehnout a nechat se chvilku obskakovat. Prostě chcíplá lemra.

Plyne z toho několik ponaučení. Tak především to stejně budu muset udělat znovu, protože po uschnutí terasa odhalila světle šedou barvu (což značí, že jsem to obrousil málo). Tentokrát vezmu něco hrubšího a nebudu se s tím moc crcat. Dále bych zmínil zjištění, že jsem naprosto a zcela mimo kondici. Ještě teď mě bolí řitní svalstvo a dělá mi problémy dostat se do auta (nebo mám blbé auto). V neposlední řadě si příště rozmyslím výběr materiálu terasy – co máte kurňa proti bezúdržbovým plastům?!?

Bytostně se mě dotýká, pokud umírají mouchy. Vidím to jen velmi nerad. Pochopitelně nejsem naivní venkovská guma a vím, že sem tam se nějaký labilní jedinec po mouše ožene novinami nebo (pokud je to psychouš majetnější) i plastovou plácačkou. Překvapil mě ovšem výzkum soudruhů z Nizozemí, kteří pomocí kalkulačky a nadbytku volného času přes sjednocující rozměr registračních značek spočítali, že (považte!) jen v jejich státě zemře 3,3 miliardy kusů hmyzu na plechové tabulce s písmeny a čísly ročně. A protože (dle jejich nijak nedoloženého a tudíž pavědeckého názoru) je plocha vozidla, která může při jízdě nenulovou rychlostí směrem vpřed přijít do styku s broučky, mnohonásobně vyšší než je povrch jakékoliv dnešní vědě známé registrační značky, je prý počet obětí za měsíc roven 133 miliardám nevinných drobečků! To je jen těžko představitelná cifra a pokud neděláte do zimbabwských dluhopisů, asi se s takovým číslem nepotkáte ani při chronické nespavosti léčené počítáním oveček.

Osobně, pokud už musím někam autem, jedu nejvýše 5 kilometrů v hodině a snažím se mezi hmyzem kličkovat. Ono ani tak nejde o ty sviňské komáry, vážky, včely a jiné neužitečné parazity. Jde mi především o mouchy a jejich bezpečí. Bohulibou a vpravdě svatofrantiškovskou snahu mi ovšem často (čili furt) komplikují ostatní řidiči-vrazi, které můj styl jízdy bůhvíproč dráždí a uchylují se i k bezdůvodnému odborářskému násilí nebo zbabělému žalobníčkování, kdy se dožadují příjezdu policie nebo odchytové služby.

My, pravověrní darwinisté, máme přísně nesouhlasný pohled na genocidní vyvražďování masařek poněkud změkčený zdravou myšlénkou, že co se dá snadno zabít nebo se to neumí přizpůsobit okolnostem, má zmizet z genofondu (viz třeba slepá vývojová větev šavlozubého tygra, který vymřel na totální nedostatek šavlozubých myší na trhu potravin poté, co se se smutným výrazem v ozbrojené tváři odmítl přeorientovat na sojové boby). S výše uvedeným nezodpovědným přístupem automobilistů (často však i vysmátých cyklistů) k ochraně lesní, stepní a skládkové zvěře se tak můžeme s menšími či větími obtížemi dočasně smířit pouze díky vědomí, že v dalších generacích se prosadí mouchy s dobře vyvinutými ochrannými krunýři a velmi tvrdou hlavičkou. A to vám povídám, pak se to na silnicích a dálnicích otočí a umírat v bolestech budou motoristi! Po srážce s mouchou-projektilem ;)

Tedy jestli včas nevznikne nějaké směrnice Evropské unie, která přikáže členským státům vyřešit technické obtíže s tvarem, chutí a přitažlivostí registračních značek, případně je rovnou zakáže jako přírodě nebezpečné předměty.

Zdrojem inspirace mi byl okurkový článek na iDnes: Na silnicích umírají miliardy much důležitých pro potravinový řetězec ;)

Vybaveni řízkem a krajícem dovozové šumavy jsme sedli do autobusu, zamávali plačícím maminkám (slzy štěstí poznám na 100 metrů i za stížených světelných podmínek) a odjuchali za zvuku plnících se blicích pytlíků vstříc čistovzdušným radovánkám.

Na prvním stupni (za mých časů končil čtvrtou třídou) jsme se nijak zvlášť o holky nezajímali, teda pokud nám zrovna neukradly míč nebo se nesnažily vyžalovat si hlasivky do odumření. Po vyučování organizovaném v tanečním sále venkovnského hostince, kam jsme byli před komíny evakuováni, jsme se mohli věnovat duchaplnější zábavě, než za jakou jsme považovali pozornost plýtvanou směrem k těm divným stvořením. Například stavění bunkrů.

Dovolte mi malou odbočku, kolegové. Bunkry jsme budovali na několik způsobů. Pod přírodním útvarem (zpravidla rostlá skála, ale jsem si jistý, že bychom nepohrdli ani umělou, třeba plastovou), z větví keřů a méně odolných stromů nebo kombinací obojího. Z plechu, plátna, desek nebo prefabrikovaných betonových panelů stavěli bunkry jen srabi. A dospělí. Ale zpět k poutavému příběhu, jehož nit jsem teď málem ztratil.

Ve značně feminizované třídě byl problém utvořit konkurenční bandy, takže jsme si nejčastěji vymysleli fiktivního nepřítele, proti kterému bylo nutné vystavět opevnění. Velmi důležité bylo také utajení a zabezpečení výstavby tak, aby nebylo odhaleno před dokončením a vyzbrojením. Pro tento účel jsme měli vypracovanou složitou organizační strukturu s rozsáhlou hierarchií. Vedle stavbyvedoucího a expertů různých profesí (balvanohledači, větvosběrači, lisťonosiči a další) to byla i specializace poněkud méně náročná, neoblíbená a udělovaná za trest. A protože jsem se to konkrétní odpoledne, ke kterému se pomalu, ale o to méně jistě blížím, nepodělil o bonbóny Slávia, musel jsem předsunutou hlídku dělat já.

Práce to byla velmi zodpovědná, co si pamatuju. Vyžadovalo to celé hodiny hledění opačným směrem, než bylo staveniště („protože kdyby tě viděli, jak na nás koukáš, tak by nás objevili a zabili by nás!“) a byla u toho zima. Tímžto pádem jsem po sešikování do dvojic a odchodu do uprchlického tábora přišel o ten nejbáječnější bunkr, co kdy vznikl, vznikal a vůbec kdy vznikne. Pochopitelně už jsme na stejné místo až do konce školy v přírodě nešli a já jsem si z mladické nerozvážnosti nepoznamenal souřadnice (ne, že bych tehdy tušil, co jsou to souřadnice a jak je zjistit).

A proto vyzývám Luďka, Matěje a Jakuba: „Vy hajzlové, koukejte se ozvat a vzpomenout si, co jste to tam tenkrát postavili! Umírám zvědavostí!“.

Děkuji za pozornost.

Ne, že bych byl se svým HTC Touch Pro nějak nespokojený. Jedná se o parádní telefon, který mnoha současným konkurentům hravě stačí. Velkou překážkou je ale operační systém. Windows Mobile, ať se na to koukám z které chci strany, je skomírající platforma. Všichni teď programují pro Windows Phone, iPhone nebo Android a na nás, konzervativní uživatele se specifickými nároky, svět zapomněl.

Předpokladem mé spokojenosti s telefonem jsou (kromě standartních záležitostí, jakou je přesná a rychlá GPS, telefonování a odesílání sms) v podstatě dvě věci: Musí to mít hardwarovou klávesnici a musí to mít přisvětlovací diodu. A věřte, že takových telefonů po Evropě moc nelítá. Když vynechám hračky pro plešatá plzeňská děcka (prodávané pod značkou Nokia) a mobily s Windows Phone 7, moc jich na výběr není – kromě HTC Desire Z je to Blackberry Torch 9800, Sony Ericsson Xperia X10 mini pro, Sony Ericsson Vivaz Pro a LG GW620. Sami uznáte, že jsem ze seznamu vybral tu nejšťavnatější jahodu ;)

Je to přesně sedm dní, co jsem skočil pošťákovi na nohavici a … ehm, co jsem zaplatil pošťákovi dobírku a odtančil vybalovat. Trochu jsem se bál Androida, ale zbytečně. Bez návodu jsem s ním byl za pár hodin kamarád a systémem pokus-radost-omyl-takyradost jsem se dopracoval plné oboustranné kompatibility. HTC dělá kvalitní telefony a na jejich GUI jsem zvyklý. Po prvních nesmělých šoupancích a ťukancích (moje první praktická zkušenost s kapacitním displejem) jsem si systém i vzhled upravil k obrazu svému a rovnýma nohama skočil na trh pro šafrán a trochu toho zázvoru. Tedy na Android Market.

Celkově se mi myšlenka repozitářů a marketů líbí víc než dřívější přístup Microsoftu „tady-máš-systém-a-zbytek-si-sežeň-jak-umíš-moulo“. Na jednom místě vše, co si hrdlo lamy může přát. Opilý štěstím jsem procházel jednotlivé sekce, abych nakonec odešel s telefonem dovybaveným a peněženkou stejně baculatou (účtenkama), jako předtím. Přiznávám se bez mučení, zatím jsem nenašel odvahu spárovat kreditní kartu s gmailovým účtem, abych trousil zahraniční měnu za placené aplikace. Zatím jsem si vystačil s těmi neplacenými.

V tuto chvíli svádím sám se sebou zajímavý boj – mám se pochlubit seznamem aplikací (ikonky a odkazy included) nebo nechat čtenářstvo napnuté a navnadit je na další článek? No, protože se znám poměrně dobře (mám na to certifikát!), boj jsem vzdal a dojednal jsem se sebou kompromis. Tuhle vám sepíšu seznam, ale obyčejnej, bez obrázků:

Na čestném prvním místě je c:geo – nejlepší aplikace na geocaching na světě! Autorem je carnero a hned, jak si v další fázi troufnu nakrmit paypal účet skutečnou tvrdou měnou, bude první, na kom si vyzkouším platbu za androidí aplikaci ;).

OI File Manager – klasický souborový správce. Zatím mi stačí, ale Total Commander to pochopitelně není.

Reversi – kdo by neznal tuhle logickou hru. Narazil jsem na umělou inteligenci až u úrovně 9/10 – zatím jsem vyhrál jen jednou :)

Aukro.cz – tak tohle je prostě vynález, možná o tom ublognu samostatně!

Buzy – jednoduchý manažer vyzváněcích profilů podle nastavených kritérií, co mi automaticky vypíná zvonění, když mám v kalendáři schůzku. Chytré.

TV program – přehled 4 pořadů nejběžnějších televizních programů na titulce + prohledávání jednotlivých stanic a budoucnosti.

Zlaté Stránky CZ – výborné, název napovídá obsah. Vyhledávání podle aktuální polohy nebo zadanýc kritérií. Výsledky dělí na firmy a občany, dohledá podrobnosti, ukáže na mapě. Super věc!

Mapy Google, YouTube, Gmail – známé aplikace od Googlu, ovšem zejména ta první je ve verzi pro Android nejpropracovanější. GoogleMaps umí pracovat s vestaveným kompasem, lze tedy využít i v autě jako navigaci.

WordPress – po tomhle jsem vždycky toužil. Poslední spojení s počítačem můžu přestřihnout :) Aplikace pro blog na wordpress.com, propracovaná a užitečná.

Waze – navigace, tvorba map, dopravní informace a hra v jednom. Pro jízdu po Praze a přilehlých loukách nepoužívám nic jiného.

Opera Mini – optimalizace přenesených dat, tedy rychlost načítání stránek, je v terénu s pomalým mobilním připojením neocenitelná.

iReader – čtečka elektronických knih. Podporuje i můj oblíbený .pdb formát, ve kterém mám cca 2GB literatury.

Meteoservis – zcela bezkonkureční aplikace s informacemi o počasí! Aktuální info, předpověď, družicové a radarové snímky oblačnosti a srážek!

KeePassDroid – klon mého oblíbeného správce hesel. Pro otevření existující databáze však potřebuje OI File Manager, sám jí nenajde. Zcela offline záležitost, proto nemám obavu svěřit se i s těmi nejtajnějšími hesly.

OpenSudoku – další logická hra. Příjemné ovládání.

Mapy.cz – konkurence pro GoogleMaps. Výborná turistická vrstva. Umí využít i vestavěný kompas, jen si hlavu ukroutíte, mapy nejsou vektorové. Pro nagigaci v autě se zapnutým kompasem tedy zcela nevhodné.

To jsem se ale zapovídal. Co se týče příslušenství, je to bída. Sháněl jsem držák do auta, nabíječku tamtéž a nějaké ty mini-microUSB redukce (když mám těch miniUSB nabíječek a kabelů až po střechu). Držák jsem zkusil od HAICOMu, ale nemůžu ho ani trochu doporučit. Výlisek je ostrý, při častém použití nejspíš poškrábe záda i boky telefonu. Navíc se přes něj nedá nabíjet, ač v příslušném místě otvor existuje – nelze jím prostrčit ani originální kabel od HTC. Hnus, velebnosti. Druhým pokusem byl jakýsi univerzální vypolstrovaný držák, který ale mačkal tlačítko hlasitosti a (jak jinak) zakrýval otvor pro nabíjení. Tedy až napotřetí jsem trefil nejspíš jediný použitelný pasivní držák do auta za rozumnou cenu (a s montáží do větrací mřížky nebo přísavkou na sklo) – je to mazlik Celly Flex9 a stál mě 499,- korun. Třeba jde sehnat levněji (a určitě i dráž), ale i za tuhle cenu to byl lehce ospravedlnitelný výdaj. A aktivní držáky s nabíjením jsem odmítal už jako malé děcko.

Nabíječku do auta jsem používal od TomToma, má dlouhý nekroucený kabel s miniUSB koncovkou. Zkusil jsem to využít a koupil redukci (nějakej šunt za 69,-), ale vypadalo to divně a měl jsem obavy o svůj přístup ke krásnu. Mimoto šel ten špalík podivně těžce zastrčit i vyndat a nejpíš by bylo jen otázkou času, než bych přerušil napájení vytržením konektoru z desky. Ve stejném obchodě o dva regály vedle měly pěknou autonabíječku s navíjením a příjemně vsuvně-výsuvným konektorem, taktéž Celly, konkrétně tuhle. Kablík to má tenký, určitě to není na nějaké škubání nebo rvaní. Vytažený se nenavíjí, musí se nejprve odaretovat, pak je to ale hvízdot. Tož tak.

Pouzdro jsem objednal v Sunnysoftu, Brando Pouch. Nosí se pohodlně, vypadá dobře k obleku i džínám a telefon v něm sedí tak akorát.

Když už tak mluvíme o tom plzeňském pivu, klávesnice se používá dobře. Chybí možnost zadávat české znaky přes HW klávesy (např. kombinací písmena a SYM, jako tomu bylo u Touch Pro), je třeba dlouze příslušné písmenko podržet a pak tapnutím vybrat jeho verzi s nabodeníčkem. Je to poněkud nepohodlné, ale kdo spěchá, píše bez diakritiky, kdo má času dost nebo je diakritika důležitá, holt si to bude muse vybojovat takhle. Věřím, že šikovní hoši z xda-developers celé noci nespí a pracují na nějakém řešení :) Chybí mi také pátá řada tlačítek s číslicemi a tlačítko CTRL. Kladem klávesnice je její velikost, dobře padne do ruky, stisk tlačítek je jistý. Jen mezerník je trochu tužší a občas musím pohledem zkontrolovat, jestli tam ta mezera opravdu je.

Zmínil jsem to u aplikací, HTC Desire Z má digitální kompas. To je tuze šikovná věcička! Nejenže to otáčí mapami, takže člověk nemusí lézt na vysoký smrk, aby se v lese zorientoval (o lišejnících nemluvě), ale způsobuje i hlasité vzdychání u lidí, kteří nic takového předtím neviděli! :)

A pochopitelně přisvětlovací LED dioda. Tu jsem uváděl jako jeden ze dvou neopominutelných požadavků. Důvod je prostý – používám jí jako baterku :)

Kdo dočetl až sem a má pocit, že se nic objevného nedověděl, nechť zamíří na stránky s profesionálními recenzemi, třeba semhle (od Jiřího Hrmy) nebo tuhle (od Tomáše Očadlého) ;)

„Hele, sasuješ toho húpyho Douglase Adamse? To ti byl teda frúd, kterej fakticky věděl, kde má ručník.“

Koho dnes v Praze potkám s ručníkem, tomu se podepíšu na ňadro! ;)

Posted from WordPress for Android

Vybral jsem pár svých oblíbených songů. Tak nějak ulítávám na klasické sestavě kytara-baskytara-bicí-zpěv, sem tam doplněné o nějakou podivnost (např. ovoce, jak si jistě všimnete dále).

Tuhle jsem hledal dlouho, je to chleba let, co jsem ji slyšel prvně:

A jedeme dál, písnička stojí za poslechnutí i samotná, ale s klipem dává větší smysl :)

Tuhle miluju pro způsob, jakým Mena Suvari vyslovuje „like you“ :D Mimochodem, je z ní nádherná ženská!

V neposlední řadě asi nejlepší písnička od Michaela Jacksona, tedy když jí nezpívá on :D

A nebyl by to konec, aby to nebylo něco ujetýho (ne, teď jsem nemyslel Fanánkovo nohu):

Ba ne, nakonec jedna klasická, tu jedinou nepamatuju z doby vzniku :D

Velká ručička na mých přesýpacích hodinách nestihla oběhnout ani jednou dokola (Dají se někde seštelovat přesýpací hodiny? Mám podezření, že je na nich ta velká ručička jen pro parádu!) a už jsem vítal nevítaného (a jak brzy pochopíte, velmi špatně vítatelného) hosta. Pán byl poněkud nasrán chováním „té drzé holčičky na recepci, která ho zdržovala nesmyslnými požadavky“. Jak jsem obeznámen s chodem našich hlídaček vstupu, zdvořile a mile se zeptají, kam kráčíte a když usoudí, že nejste jelito, pošlou vás bez doprovodu kam libo. Nebyl jsem proto schopen vžít se zcela do jeho rozpoložení a tak jsem neutrálně čekal, co se z toho vyvrbí.

Aby bylo jasno, žádnou návštěvu jsem nečekal, pána jsem neznal a on se kromě nadávání a svlékání ze saka (sic!) neměl k tomu, aby vyjasnil důvod, pro který jsem stál a čekal, místo abych seděl a dělal. Mimochodem, taky, když někam vlezete, se začnete svlékat? To i (jak mlhavě tuším) ve striptýz baru se holky nejdřív trochu vlní a snaží se odhadnout publikum, než padne první svršek mezi dychtivé samce…

Tak jsem tam tedy stál, vyzývavě klidný a nijak nápomocný. Gentleman se trochu vydýchal, sako ležérně přehodil přes křeslo, do druhého se posadil a jal se listovat nějakými papíry. Tak jsem si kecnul naproti, hodil nohu přes nohu, pohodlně jsem se opřel a těšil jsem se, až vypukne zábava. A taky že jo. Prý jestli vím, proč za mnou přišel. Využil jsem první formální příležitosti, pečlivě jsem vyartikuloval pozdrav a odpověděl jsem, že nikolvěk, důvod jeho překvapivé a neočekávané návštěvy je mi skryt. Jeho nehraný údiv jsem si měl nahrát.

„Vy nevíte, kdo jsem?“, podivil se ten dobrý muž. S přihlédnutím k faktu, že mi dělá problém vzpomenout si na jméno padnoucí k obličeji i u lidí, které celkem často potkávám, na férovku jsem se přiznal, že nemám tucha. O pána se pokoušel infarkt. Začal mávat papírem, ze kterého vyvozoval jakýsi nárok a jestli prý si ho budeme posílat z kanceláře do kanceláře, on že blbečka dělat nebude a že zná lidi. V kebulce mi zablikalo světýlko s červeným křížkem, začal jsem tušit, že mám před sebou pacienta.

Jako absolvent kurzu první pomoci jsem se v situaci rychle zorientoval, a smečem jsem vrátil přihranou otázku ohledně identifikace. Polopaticky řečeno, optal jsem se pána, jestli ví, kdo jsem já. „Jo, vy jste ten, co mi nechce nechat proplatit tu pojistku! Ale to jste se spletl! Znám lidi!“, zopakoval významně a čekal, kdy se omluvím, abych si mohl jít vyměnit pleny. Kampak na mě!

Ujistil jsem pána, že nejenže nemám s proplacením jeho pojistky ani ten nejmenší problém, dokonce jsem mu nabídl, že mu místopřísežně prohlásím, že pojistka má být obratem proplacena! Upozornil jsem ho však na skutečnost, že takový dokument mu výborně poslouží jen jako materiál pro origami, protože nejenže nemám nic s pánem osobně, ale dokonce (světe div se) nemám nic společného ani s pojistkami. Po krátké nervózní kontrole diáře pán prohlásil, že je o den jindy. S tím jsem vřele souhlasil a doplnil, že bude špatně i geograficky, protože ani v minulosti, ani v nejbližší budoucnosti tu žádná kacelář pojišťováka nebyla a nebude. Aniž by ho to příliš vyvedlo z čerstvě nabyté nerovnováhy, zeptal se, co tedy dělám já. Prozíravě (a z obavy že by v diáři našel místo, kam si mě dopsat, aby si nějak zdůvodnil, proč se ke mě přijel ztrapnit) jsem mu zopakoval, že se nezabývám pojištěním a poradil jsem mu, aby si na recepci nechal potvrdit parkovací lístek, že to bude mít zadarmo.

Chudák byl tak mimo, že mi poděkoval a vypakoval se během jediného nádechu. Škoda, že jsem ho nemohl pozorovat, jak se při odchodu šacuje a hledá tu stvrzenku. Ležela totiž vedle křesla, kam prve odhodil sako :) To by mě zajímalo, jestli by mi dal přes držku, kdybych s ním chvilku hrál hru na pojišťovací bestii :D

Skromně přiznávám, že ne vždy se dokážu rozkomíhat  včas a dřív, než mi z mozkovny vypadne správný verdikt, je často po příležitosti a já koukám jak čerstvě vyoraná sova (ten pohled bych vám přál, všude na peří vlhká hlína a na zobáku kousek tuřínu). Může za to nešťastná genová výbava, neboť je to právě nemodifikovaná DNA pravého Krušnohorce, který historicky neví, jestli je zapomenutým Germánem nebo předsunutou hlídkou Slovanstva, která bez zábran hraje roli koule u nohy (v některém z příštích článků si vysvětlíme, že se nejedná o nic vulgárního, ba naopak).

Dovoluji si proto P.T. čtenářstvo požádati o malou výpomoc. Obdržel jsem lákavou nabídku. Nejedná se o žádný z nigerijských dopisů ani ruskou seznamku. Nic neseriózního. Nejsem nijak tlačen časem, proto mohu využít svých nemnohých pravidelných návštěvníků a požádat je, aby pomohli nešťastníkovi v nouzi (myšleno v nouzi rozhodovací) zvolit správné řešení.

Otázka zní: Mám si Viagru koupit se slevou 77 nebo 78 %? Zrovna mi to přišlo mailem a nerad bych něco propásl ;)

Díky!