Veřejná výzva k podání informací
Jako malý Sudeťáček jsem spolu se svými spolužáky jezdil dvakrát ročně testovat plíce na kyslík. U nás v ovzduší převažoval popílek a oxidy dusíku a jen opravdu silní jedinci zvládli pobyt v divočině nedotčené průmyslem na první pokus. Třítýdenní výjezd probíhal orgaizovanou formou pod bedlivým dozorem postarších vychovatelek vedených, řekněme, velmi zralou učitelkou.
Vybaveni řízkem a krajícem dovozové šumavy jsme sedli do autobusu, zamávali plačícím maminkám (slzy štěstí poznám na 100 metrů i za stížených světelných podmínek) a odjuchali za zvuku plnících se blicích pytlíků vstříc čistovzdušným radovánkám.
Na prvním stupni (za mých časů končil čtvrtou třídou) jsme se nijak zvlášť o holky nezajímali, teda pokud nám zrovna neukradly míč nebo se nesnažily vyžalovat si hlasivky do odumření. Po vyučování organizovaném v tanečním sále venkovnského hostince, kam jsme byli před komíny evakuováni, jsme se mohli věnovat duchaplnější zábavě, než za jakou jsme považovali pozornost plýtvanou směrem k těm divným stvořením. Například stavění bunkrů.
Dovolte mi malou odbočku, kolegové. Bunkry jsme budovali na několik způsobů. Pod přírodním útvarem (zpravidla rostlá skála, ale jsem si jistý, že bychom nepohrdli ani umělou, třeba plastovou), z větví keřů a méně odolných stromů nebo kombinací obojího. Z plechu, plátna, desek nebo prefabrikovaných betonových panelů stavěli bunkry jen srabi. A dospělí. Ale zpět k poutavému příběhu, jehož nit jsem teď málem ztratil.
Ve značně feminizované třídě byl problém utvořit konkurenční bandy, takže jsme si nejčastěji vymysleli fiktivního nepřítele, proti kterému bylo nutné vystavět opevnění. Velmi důležité bylo také utajení a zabezpečení výstavby tak, aby nebylo odhaleno před dokončením a vyzbrojením. Pro tento účel jsme měli vypracovanou složitou organizační strukturu s rozsáhlou hierarchií. Vedle stavbyvedoucího a expertů různých profesí (balvanohledači, větvosběrači, lisťonosiči a další) to byla i specializace poněkud méně náročná, neoblíbená a udělovaná za trest. A protože jsem se to konkrétní odpoledne, ke kterému se pomalu, ale o to méně jistě blížím, nepodělil o bonbóny Slávia, musel jsem předsunutou hlídku dělat já.
Práce to byla velmi zodpovědná, co si pamatuju. Vyžadovalo to celé hodiny hledění opačným směrem, než bylo staveniště (“protože kdyby tě viděli, jak na nás koukáš, tak by nás objevili a zabili by nás!”) a byla u toho zima. Tímžto pádem jsem po sešikování do dvojic a odchodu do uprchlického tábora přišel o ten nejbáječnější bunkr, co kdy vznikl, vznikal a vůbec kdy vznikne. Pochopitelně už jsme na stejné místo až do konce školy v přírodě nešli a já jsem si z mladické nerozvážnosti nepoznamenal souřadnice (ne, že bych tehdy tušil, co jsou to souřadnice a jak je zjistit).
A proto vyzývám Luďka, Matěje a Jakuba: “Vy hajzlové, koukejte se ozvat a vzpomenout si, co jste to tam tenkrát postavili! Umírám zvědavostí!”.
Děkuji za pozornost.
