Od Silvestra uplynula už delší doba, nebudu tedy podezírán z falešnictví, když první příspěvek tohoto roku věnuji naší malé vodní želvě, potažmo všem dalším událostem, které by se byly bývaly nestaly, kdyby tenkrát chudáka Bruna neupálili. Jistě, hned předchozí věta vypadá, jako kdybych příchod Nového roku slavil za vydatné pomoci psychofarmak ještě teď, ale nedejte se zmýlit fasádou bodrosti a nepravého veselí. Staly se mi hrozné věci a pokud je teď hodím na vás, své milé a usměvavé čtenáře (nic netušící, pravda), uleví se mi a svět zase bude dávat smysl. Nuže tedy.
Výše zmíněná vodní želvička byla poťouchlým ježíškovským dárkem. Spolu s obrovským želváriem (pro dravce od čtvrt metru výše), malým akvarijním filtrem a sadou krmení pro mláďata. Náš nový sedmicentimetrový tvoreček se v té spoustě vody pohyboval poněkud bezradně a s úplně stejným pocitem jsme se na střídačku vrhali ke googlu, abychom ten nečekaný dar nezahubili dřív, než odbije poledne druhého dne. Po hektickém sebevzdělávání v oblasti výbavy a výstroje okrunýřovaných dlouhověkých strážců jihoamerických vod jsme v následujících dnech postupně pořídili UVB žárovku, UVA výbojku, vyhřívací žárovku, vyhřívací (nikoliv vyhřívaný) kámen, příručku o želvách nádherných, příručku o želvách obecně, příručku o domácí úpravě želvárií, aparátek pro odčerpání vody, obyčejnou zelenou vzduchotechnickou pružnou hadičku pro odčerpávání vody (aparátek je na hovno, přátelé, vždyť je z Číny!), úplně nový desetilitrový kyblík, topítko k ohřevu vody přes noc, druhý úplně nový desetilitrový kyblík (pro jistotu), keramická stínítka na všechny ty svítidla, drbátko na krunýř ze dřeva (asi jsme netrefili správný typ, páč začalo divně smrdět, až se nakonec objevila roztomilá plíseň), podložku pod želvárium a kondicionér do vody. Příště musíme Ježíškovi vysvětlit, že se má s dárkama poradit předem. Ale denní výměna vody se stala novým večerním rituálem a věřím, že to naší rodinu tak nějak stmelí, to nošení kýblů plných želvích hovínek a zbytků potravy (z rybích vnitřností nebo z čeho). O dalším vývoji vás pochopitelně budu v pravidelních desetiletých intervalech informovat ;)
Před dvěma týdny (nebo tak nějak) se přihodila velmi nemilá věc, aspoň co se týče kačerů – milovníků okamžitých vnuknutí (vysvětlím dále). Server geocaching.com v rámci pravidelného nasírání výrobců alternativního softwaru změnil svůj web (veřejné API neexistuje, aspoň jsem v tomto ohledu slyšel na různých fórech jen nářky) a přestala fungovat celá řada aplikací. Je mi putna, že to nešlo nikomu, ale vážně mě vzalo u srdce, že se to dotklo i nepřekonatelné WinMo fičurky GCzII. To jsem skoro plakal. Tahle (a žádná jiná) aplikace pro mobilně-wokenní PDA je totiž vhodná k nahodilému lovu keší. Umí spojit vyhledávání, zobrazení, lov a záznam lovu v jednom, není nutná žádná příprava u PC, prostě se někde v terénu rozhodnete, že máte asi tak půlhodinku času, pustíte, vyhledáte nejbližší, nasměrujete svoje geovozidlo (popř. samotné geotělo) požadovaným směrem, provedete odlov, zalogujete nález a jdete si po svém. Na tenhle styl jsem si za přesně rok používání GCzII natolik zvykl, že představa, že se budu muset připravovat PŘEDEM, mi způsobila osypky a chuť vykašlat se na tu ptákovinu s hrabáním se v listí, bahně a ostružinách. No Velký Japonský Tom (takto autor) nakonec po mnoha ubrečených žádostech z celého světa (a za vášnivých protestů moderátorů fóra geocaching.com) provedl úpravu, aplikace je (jako dříve) krémově fuknční a já můžu opět skákat přes kaluže (s malým -k-).
Hackli banán, moje milá, když už o Loužovi mluvíme :) To je událost hodná zaznamenání, však o ní taky píšou všichni významní psavci, tedy nemůžu chybět!
Minulý týden ve středu, téměř u konce vrcholících příprav na sobotní zkoušku ze Základů managementu, mi chcípnul notebook. V něm jsem měl všechny výukové harmonogramy, taháky, tajné materiály i nezbytnou (nikde jinde dříve nepublikovanou, tudíž originální a pravou) seminární práci. Jako člověk, který je v oblasti pravidelného zálohování chytrý jako rádio Jerevan, jsem pochopitelně chodil bos jako ta kovářova kobyla. Něco bylo na flashce, něco na externím disku, ale to nejdůležitější se pohybovalo ve formě posunutého elektromagnetického pole na harddisku mrtvého počítače. Ve čtvrtek jsem se svěřil do péče odborníků, v noci z pátku na sobotu jsem napsal seminárku znovu. Skončil jsem v půl třetí ráno, na zkoušku jsem se nenaučil ani písmenko, svalil jsem se do postele a až do neuvěřitelných sedmi ráno jsem spal spánkem nespravedlivě stíhaného angažovaného nestraníka. Prolil jsem hrdlo kofeinem, po vzoru svého milého plzeňského celebrity jsem se celý oholil a navoněl (je to tak kulervoucí!) a vyrazil jsem po ledovce vstříc akademickému fiasku. Před kabinetem pana profesora bylo dusno tvořené dvěma našprtanými spolužáky, co se navzájem ujišťovali, že všechno umí. Svině. Galantně mě pustili jako prvního (asi si potřebovali ujasnit rozdíl mezi plošnou a plochou strukturou, jak jsem vyrozuměl z jejich šeptání). Předal jsem svou dosud vlhkou seminárku, odevzdal třesoucí se rukou index a pustili jsme se do díla. Pan docent byl tak zaujat organizačním uspořádáním mého tolerantního zaměstnavatele, že jsme si více než hodinu malovali současné i minulé útvary a během toho jsme došli k názoru, že to máme dobře a že si zasloužím výbornou. No nejsem já klikař? :) Spolužáci byli nasratí, že mi to tak trvalo, ale mě to bylo fuk, jedničku jsem si rozhodně vybojoval!
Dnešek jsem věnoval nastavování čerstvě přeinstalovaného notebooka. Stáhnul jsem si ze serveru zálohu služebních dat (želbohu nikoliv soukromých, o která jsem definitivně z valné většiny přišel) a sčítám škody. Tváří se to dobře, moji milí! :)
Takže nakonec to vypadá, že jsem i tenhle rok (stejně jako všechny předešlé) vyrazil vstříc smrti zase pravou nohou. A to se vyplatí!





Nejnovější komentáře