Kopcovitá relaxace

Začátkem minulého týdne jsem pracovně zavítal na sever Moravy a protože se mi nechtělo trávit noc jízdou v autě, mobilně jsem zagooglil a našel jsem si nocleh v příjemném horském hotýlku (až mi přijde potvrzení z banky, že platba za reklamu byla připsána na účet, dopíšu i jméno). Z okna pokoje jsem měl výhled do lesa a protože mi byl zeměpis vždy velmi blízký, šel jsem si na recepci ověřit místopis :) Nu ano, téměř jsem se nemýlil, v okolí trčela Lysá Hora.

Takovou výzvu jsem nemohl nechat ležet v koupelně vedle ručníku. Kvůli své vášnivé zálibě v dolování špinavých krabiček zabalených do pytlů na odpadky zakopaných do kopřiv, ostružin a ostrého kamení (vznešeně se tomu říká geocaching) vozím v autě některé outdorové vymoženosti, proto nebylo těžké přizpůsobit image terénu a hodinu po snídani už jsem svýma ochozenýma křuskama drtil žížaly. V batohu jablíčko a toaletní papír (vláknina je svině), čepici s nerovným kšiltem vraženou do očí (nejsem hoper) kvůli jemnému dešti a v hlavě jsem si pořád opakoval lacino získanou horalskou radu: Po červené, panáčku, po červené. No, nakonec, proč ne.

Než jsem na to vlítnul po kamenito-blátivé kamzičí stezce, čekala mě otravná asfaltka. Trochu jsem podcenil vzdálenosti a k první odbočce na lesní pěškostrádu jsem se necelou hodinu šplhal spolu s šíleně kličkujícími náklaďáky, které vždy trochu přibrzdily, abych si bláto odlétávající od jejich kol vychutnal řádně a se zvukovým a kouřovým doprovodem dosyta. Pche, jsem člověk z města, na to jsem si zvyknul dřív, než mi maminka odebrala v šestnácti letech plínku ;)

První krizi identity jsem měl u vrátek, za kterými byl strmý skalní útvar řídce porostlý travou a stromem s oznámením, že se jedná o soukromý pozemek se zákazem vstupu. Bože, copak by tam někdo se zdravým rozumem měl touhu se drápat? Nač ta cedule? Měl autor volnou desku a zbytek barvy v plechovce a nevěděl, jak nejlépe to zužitkovat? Nu, vzápětí jsem se mohl pána zeptat, protože u blízké zídky opravoval jakési dřevěné odpočívadlo. Jenže jsem to neudělal, neboť jsem si nebyl jist, zda i pán náhodou není v soukromém vlastnictví a jestli není zakázáno s ním mluvit :D

Likvidoval jsem metr za metrem a mrholení se změnilo v regulérní déšť. Moje bunda prokázala nade vší pochybnost, že peníze za ní utracené nemohly z peněženky utéct lépe. Pot šel ven (a že ho bylo čím dál víc!), ale déšť se dovnitř nedostal. Jen mě docela otravovala studená mlha, kterou jsem nejspíš ale pomohl sám vytvořit tím funěním do kopce – z dálky jsem totiž musel vypadat jak lokomotiva, tolik páry mi šlo od huby :) Prosvištěl jsem okolo první mohyly a kacířsky jsem zatoužil ulehnout pod kamení a trochu si dáchnout.

Druhá krize přišla na prvním zastřešeném odpočívadle. Bylo obsazené hihňajícími se německými důchodkyněmi a to byla ta poslední společnost, po které jsem ve své rozmoklosti a rozhýkanosti toužil. Jen jsem si nosem ověřil, že opravdu cítím horký čaj s citronem a apflštrůdl, nechal jsem zaškrundat žaludek a se zatnutými zuby jsem proběhl kolem bez zastávky. Jenže jak jednou frňák zaregistroval voňavou dobrotu, mozek nedokázal přinutit nohy mašírovat v původním tempu a jen setrvačnost mě udržela na trase v jakémsi pohybu (jít pomaleji, stál bych). Toužil jsem po nějakém impulsu, který by mě vybičoval k neobvyklému výkonu, ovšem netušil jsem, že dobrý duch Beskyd má smysl pro humor a předhoní mě holčička s babičkou a rozběsněnou čivavou :D Uznáte, že pokoušet se v nalomeném stavu závodit s dítětem, gerontem a degenerátem by vedlo k nevratnému poškození sebevědomí, ustoupil jsem tedy stranou a předstíraje touhu po močení, pomalu jsem srovnával srdeční rytmus pod úroveň označovanou v lékařské literatuře jako fibrilace.

K mlze a dešti se přidal vítr. Podle všech turistických pravidel foukal pochopitelně přímo do ksichtu. Stáhl jsem si čapku-dobrodějku hlouběji do očí, udělala se větší tma a já už viděl jen několik nejbližších centimetrů. Váhal jsem mezi praktickou slepotou a tajfunem nadzvedávajícím oční víčka. Prudká změna směru to vyřešil za mě, mále jsem se nabodl na své teleskopické turistické hole :)

Jak jste se již dovtípili, lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Ti zodpovědnější z vás navíc namítnou, že vydat se do hor v tak nedostatečném počtu je hazard se zdravím a životem, ujišťuji vás ale, že se tam courá tolik lidí, že jsem jen zdravil a zdravil, až jsem se zcela uzdravil :)

Po necelých 3 hodinách od startu jsem konečně zahlédl náznak roviny. Hromada kol složená před tamní nálevnou dávala tušit, že objednávat čaj je nutno telefonicky předem a jídlo si má člověk přinést vlastní. Jsem však koumák a ze satelitních záběrů (kontrolovaných těsně před výstupem) jsem věděl, že občerstvovny jsou tam dvě – jedna zřetelná a druhá, co vypadá jako hluboko zakopaný sklad na uhlí. A v té, přátelé červených nosů, bylo docela prázdno. Jakmile jsem setřepal z těla námrazu, odložil jsem většinu svršků a objednal jsem si dvojitou česnečku. Dvojité talíře ovšem nevedly, jedl jsem jí tedy z pivního půllitru, což se neobešlo bez cvakání fotoaparátů zahraničních turistů (tímto zdravím přátelskou slovenskou rodinu, se kterou jsme si báječně poklábosil). Paní provozní mě pomalu připisovala na seznam místních atrakcí, ale to už jsem byl posilněn a rozmražen, omotal jsem si tedy levé vypadávací koleno pružnou bandáží, rozloučil jsem se s tou dobrou ženou téměř polibkem a vydal jsem se vstříc nebezpečí zřícení do údolí.

Navzdory veškerému očekávání to horší než nahoru nebylo. Aby bylo jasno, mě chůze do kopce nevadí, mě sere chodit dolů, protože to mě bolí koleno a chůze se mění v touhu zemřít. Nicméně tentokrát jsem asi obvaz utáhl víc než obvykle, případně mi strážce Beskyd trochu pomohl za tu legrácku, co mi provedl předtím, takže jsem ani moc nepajdal a domluvených šest hodin, po kterých měli z recepce poslat na předem ohlášenou trasu záchranáře vybavené bernardýnem a jateční pistolí, nestihlo uplynout. Paní recepční mě vítala jako syna, který se jí vrátil z války. Poručila mi dát si horkou sprchu a šla zařídit oběd, protože jsem byl posledním hostem a normálně by už bylo zavřeno :) Inu, horalská pohostinnost.

Vzhledem k poruchám klimatu jsem neudělal jedinou fotku. Ono i v případě, že bych si na foťák pořídil nárazu- a voděodolný kondom, stejně by skrz tu mlhu nebylo co fotit. Takže mi musíte věřit, že přes to všechno, co jsem tu naťukal, je tam vážně krásně! ;)

Skromnost je ctnost

Sedím v kavárně, čekám, až se budu moci přesunout na místo jednání, které mám až za půl hodiny a ťukám si to své do notebooku, který díky velmi rychlé místní wifince není jen psacím strojem. Jen velmi nerad poslouchám dvojici sedící o dva stolečky dál směrem ke dveřím (ne, že by směr byl důležitý, ale rád píšu a tak se snažím věty neúměrně natahovat, i když se pak čtenáři diví, co blbnu, že je to k nepřečtení – inu, to jsem já, jiný už nebudu, takhle mě maminka vychovala a udělala to věru dobře, přestože jsem povahy vzpurné a hlavu mám tvrdou, jak jsem měl možnost odpozorovat při různých sportovních a jiných úrazech). Zcela zjevně šlo o lektora angličtiny a jeho snaživého žáka (asi dvakrát staršího).

Lektor byl cizinec hovořící krásnou češtinou téměř bez přízvuku. Byl obětí velmi bohatě vyhlížejícího pána, který se snažil co nejvíc času proklábosit v češtině, páč bylo zřejmé, že mu angličtina nepřirostla k srdci. Až sem docela normální událost, která obvykle nestojí ani mě, poblázněnému grafomanovi, za zmínku.

V určitém okamžiku se však lekce stočila k veřejnému stravování a pán se snažil vyloudit anglickou větu, kterou uvedl česky:

Je to hrozně drahá, šíleně drahá restaurace, malý porce, takový ty ozdobičky všude, minerálka za dvě kila. Nemůžu si vzpomenout na méno, něco jako B-E-L-Eeee nebo B-U-E-L-Eeee nebo tak. Jak se řekne “malá porce”? – English, please! – Hau ken aj sej “malá porce” in ingliš?

A pak že jsou lidi v oblecích suchaři :)

Chvála elektrifikaci

Jsem osvíceným liberálem. A nebýt pánů od elektřiny, pravděpodobně by mi zůstala jen ta bezpřívlastková nálepka liberála, což by znamenalo, že jsem ve stejném nepřátelském šiku jako batůžkáři, uživatelé PET lahví a třináct ústavních soudců, které spojuje dohromady jedna věc – jsme špínou na vycházkové holi pana prezidenta :) Čistou pravdou je, že bez elektřiny by se člověk jen velmi těžko mohl považovat za osvíceného. Stowattová žroutka kebulku krásně nasvítí, kdežto svíčka tohoto efektu nemůže dosáhnout nikdy, leda přilepená přímo na lebce, kde ovšem v souladu se starozákonným příslovým musí být podle všeho největší tma (svícen excluded). A tak děkuji Křižíkovi a jeho kolegům za technickou stránku věci, Vladimíru Iljiči Leninovi pak za neúnavnou propragaci (vždyť kdo jiný chtěl přivést jiskru zkratu do každé dělnické světničky?) bez nároku na jakoukoliv provizi. A všechno je teď na elektřinu. Vono jestli to náhodou není trochu blbě…

Včera jsem si zaskočil do lékárny pro šafrán a trochu toho zázvoru. Milá paní magistra přešlápla z jedné oteklé nohy na druhou, skoro mě i pozdravila a po tichem strategicky zmařených vteřinách (snad doufala, že vypadnu bez dalšího obtěžování) přijala výzvu a zeptala se, vo co de. Hned ta první položka vyžadovala kolébavou chůzi do skladu. Neuběhlo mnoho času a byla zpět s výbornou zprávou: Regály jsou tučně zásobené, stačí prý, když řeknu počet. Zopakoval jsem dříve vyřčenou číslovku, ona nehnula ani brvou a šla do skladu podruhé :) Pevně jsem věřil v to, že jí nasraná nálada nepřinutí nosit každou krabičku zvlášť (rozměry 1 x 4 x 7 cm dávaly tušit, že velikost ani váha balení tím důvodem nebudou), protože jsem v souladu s tradicí zatím vytvořil za svými zády zajímavou frontu hysterických choleriků třínohých :)

Ve stále mrmlavější atmosféře postupně nanosila všechno potřebné na jedno místo a pomocí důmyslně přichycené laserové čtečky čárových kódů se pustila do závěrečné fáze našeho oboustranně výhodného byznysu. Hned na první pokus se jí povedlo namarkovat antiseptický sprej s aloe vera za 315 peněz, ačkoliv v ruce držela balení pružného obvinadla za 13,50. Na mojí zdvořilou výtku, že mají nejspíš špatný kód na správném obalu (reps.  naprosto správný kód na zcela špatném obalu), zkusila zvětšit zářez do našeho rodinného rozpočtu zopakováním účtování toho desinfekčního sajrajtu, což jsem nehodlal tolerovat a radostným hlasem jsem jí informoval o tom, že tohle teda platit nebudu :) Zabručela cosi pod knírem a velmi energicky podržela stisknutý ENTER na příruční zaprášené klávesnici. Asi tím vybíjela nahromaděný stres, jiný efekt jsem nepozoroval.

Po krátké poradě s levou hemisférou se postavila k problému čelem a domarkovala zbytek nákupu s vítězným kvikotem tiskárny účtenek. Výsledná cifra by zaskočila i tak otrlého finančníka, jakým je ministr Janota. Velmi hrubým zaokrouhlováním a sečtením několika číslic jsem se dostal na částku nepoměrně menší. Reklamoval jsem tedy požadavek na platbu a nechal její masitou ruku viset ve vzduchu bez krvavě vydřené hotovosti (mé). Letmo přejela paragon, oznámila, že obsahuje sedm položek, to prý sedí. Přepočítala se jen nepatrně, krabiček bylo osm :) Pak brala do ruky jednu po druhé a mumlavě sčítala. Zhruba se to krylo s mým početním výkonem, shodli jsme se oba na tom, že to teda ještě jednou zkusí. Fronta hrozila fyzickým řešením, slabší jedinci vytahovali z kabelek svých doprovodů nouzové teleskopické hole, aby nepadli vysílením na ne právě svinstvaprostou podlahu lékárny :)

Žena v bílém plášti vystornovala celé své předchozí snažení, otřela klávesnici skoro nepoužitým kapesníkem a naťukala to celé ručně. Protože výsledek už byl akceptovatelný a nepředstavoval pro mě finanční ani morální problém, předal jsem do pokladny lékárenského zařízení příslušných 183 a půl káčé, popřál jsem své nové přítelkyni mnoho dobrého v následujících minutách a opustil jsem hrubě nespokojenou frontu právě v okamžiku, kdy se z ní stávala fronta nepřátelská.

Inu, nebýt elektřiny, jen těžko bych mohl zažít takové věci! :) Copak by se s tužkou a papírem mohlo něco takového stát? Tak vidíte, blbouni :)

Máte bubáka?

Každý se něčeho bojí. Jsou strachy obvyklé i zcela ztřeštěné. Můj bráška třeba nejí hnědá jídla, ačkoliv je studentem víceletého gymnázia :) Ne, že by to spolu nějak souviselo. I když… :)

Možná vás to překvapí, ale i já mám své fóbie. Uff. Teď, když to vylezlo na světlo a moje pověst neohroženého nebojsy je navždy pryč, můžete popustit uzdu své fantazie a začít přemýšlet o tom, co by asi tak vašeho dětského mušího hrdinu (mě) mohlo děsit. Inu, jsou to pavouci. Nemám ty potvůrky rád. A rozhodl jsem se s nima bojovat po svém.

Včera večer jsem v rohu okna odhalil jednoho nohatce s velkým pozadím, jak uklízí pavučinu. Nevím, jestli to dělají všichni pavouci, ale zrovna tenhle do sebe rychle soukal hotovou síť a docela spěchal. Otevřel jsem okno a déšť hnaný větrem mi záhadu jeho kmitání vcelku rychle objasnil :) Otřel jsem si ksicht a šel jsem na foťák nasadit blesk, abych si vyzkoušel, zda se podělám, když si toho pilného drobečka přitáhnu objektivem do hledáčku do velikosti králíka. Obstál jsem. Asi proto, že byl od mého oka oddělen patnácti centrimetry nepropustného materiálu. A věřil jsem, že bych si dokázal všimnout včas, že opustil vlákno mým směrem :)

Nemám makroobjektiv ani makroblesk, použil jsem obyčejný stabilizovaný seťák 18-55 mm s bleskem SB-600. Udělal jsem zhruba dvacítku fotek, z nich vyšla nejlépe ta, co jí vidíte dole. Huuuuuu!

Větší velikost je k dispozici na flickru po kliknutí na obrázek. Originální velikost bohužel nemám kde umístit :( Kdyby vás někoho napadlo, kam dávat fotky v nějakém větším rozlišení a na které se dá odkazovat tak, že na té odkazované stránce nebude kromě fotky nic jiného (nebo tam ta fotka bude aspoň zřetelně vidět bez nutnosti posouvat stránku v obou směrech), dejte prosím vědět v komentářích. Uděláte mi tím radost a o to by nám mělo jít především :)

POSTUP

Fotil jsem Nikonem D60 v režimu Priorita clony, setovým stabilizovaným objektivem 18-55 mm, s bleskem Nikon SB-600 v režimu iTTL, úhel hlavy 45 stupňů, s rozptylkou a odraznou destičkou, podrobnosti z EXIFu jsou k dispozici zde. Ačkoliv to nevypadá, je to foceno proti relativně světlé jižní obloze ve chvíli, kdy slunce ještě nad horizontem slabě svítilo. S barvami a světlem jsem si v postprocesu vůbec nehrál, jen jsem to ořízl. Tmavé pozdadí je dáno krátkým časem, kterého jsem dosáhl právě díky blesku. Ten čas jsem potřeboval kvůli větru, který lomcoval s pavučinou, takže jsem potřeboval zaostřit a cvaknout, aby z toho nebyla jen čmouha :) Pro ořez jsem použil Zoner Photo Studio 11, edice Professional. Howgh!

Dírou k prosperitě

Ale no tak. To si fakt myslíte, že se neumím vyjadřovat jinak, než vulgárně? Vážně se domníváte, že jsem klesnul hluboko na úroveň Nejskvělejšího Ega a Jeho Věrného Napodobitele? Neumíte si představit, že slovo “díra” opravdu používám v souladu s původním účelem, aniž bych sklouznul k laciným dvojsmyslům? No proto! Ačkoliv má pravdu i ten, kdo si myslí, že nadpis má přitáhnout, a já nejsem svatoušek, abych si nechal ujít takovou krásnou příležitost ;) Přesto ani tentokrát si sexuální devianti nepřijdou na své a pokud nezemřou nudou u dalších řádků, dostane se jim vyprávění o tom, kterak jsem zveleboval  současné sídlo a náročnou stavební úpravou zvýšil hodnotu nemovitosti nejméně na dvojnásobek.  Hurá, další díl Kutila Mě je tu!

Pod naším domem, skryt zrakům veřejnosti, je sklep. Rozdělen na dílnu, bordelárnu, kotelnu a uhlárnu překonal dospívání dětí předchozích majitelů a až náš příchod do kraje zaslíbeného komárům a magorům do rovin předznamenal jisté změny v užívání zmíněných prostor. V kotelně se oproti dřívějšku naparuje už jen elektrický průtočný kotel, který (zcela v souladu s návodem k užívání) nevyžaduje již tolik uhlí, kolik bývalo v zimním čase zvykem. Popravdě je na uhlí zcela nezávislý a potřeba přiměřené hromady ve vedlejší místnosti zcela pominula. Inu pokrok.

Vzhledem k výše uvedenému jsem vynosil asi tak deset dvojkýblů koksu (jeden dvojkýbl = v každé ruce jeden jednokýbl) na povrch zemský, s nasazením vlastních plic jsem místnost zametl a odhalil jsem, že zcela chybí podlaha (hlína utemovaná metráky zkamenělých přesliček a neopatrných dinosaurů dnes sotva může splňovat požadavky moderního člověka). Protože úmysly byly jednoznačné, totiž že se tu bude odehrávat očista textilu a jeho napodobenin, bylo třeba opatřit povrch betonem a zlevněnými dlažkami, vybílit, přivést elektřinu a vodu, odvést odpadní vody a zajistit cirkulaci vzduchu, což se povedlo (a tady se musím pochválit) na jedničku. S mínusem. Sušící se prádlo totiž produkovalo více vlkosti, než dokázalo malé okénko u stropu odvést, takže brzo se zdi pokryly mapami sice zajímavými na pohled (umělcův), nicméně houby jsme pěstovat nehodlali. A zasedla rodinná rada.

Výsledek vůbec nikoho nemohl překvapit, nicméně jsem byl poněkud zaskočen rychlostí rozhodnutí a tím, že jsem měl velmi málo prostoru poukázat na vrozenou lenost a objektivně doložitelnou nešikovnost při práci s ostrými, těžkými, točivými a vůbec jakýmikoliv předměty (kromě příboru a obyčejné tužky). Jen jsem si mohl vybrat, ve kterém rohu ten ventilátor zřídím. Na první pohled osm možností (čtyři rohy, dvě roviny v každém z nich), ale při bližším ohledání se ukázala i tato příležitost k samostatnosti jako čistě hypotetická. Rohová místnost obklopená ze tří stran zbytkem sklepa nedávala mnoho prostoru k intelektuálnímu rozjímání a roh vnější zdi nejvíce vzdálený od okénka byl vlastně jedinou správnou variantou.

Nakoupil jsem potřebný počet trubek, ventilátorů, lišt, kabelů, spínačů, zpětných klapek a dešťových krytů (kupodivu až na lišty pro vedení kabelu vše po jednom kusu, takže víc než jeden pokus nebyl možný), překontroloval bourací kladivo, našel štafle a malou židličku, přenesl štafle dovnitř a židličku ven, našel tužku, ořezal tužku, přeměřil to zevnitř i zvenčí a začalo se prášit. To jak jsem si nejdřív předvrtal otvor a následně ho začal odkrajovat majzlíkem. Práce to byla hnusná a v uších mi zvonilo ještě druhý den. V podobných chvílích jsem vždycky moc rád, že jsem se dobře učil a nemusím se živit manuálně :) Krásný kruhový otvor byl za hodinu na světě, dokonce i v rozměrech potřebných pro zasunutí plastové roury. Stvořil jsem díru!

Všechno jsem po sobě zametl, pohrál jsem si se zednickým začištětím a když to všechno bylo takové hezké a jakoby odvždycky na svém místě, zapnul jsem zase hlavu a začal pomalu přemýšlet nad tím, kterou ze dvou možných tras povedu napájení, jestli to napojím spíš na zásuvkový nebo na světelný okruh (identické jističe, takže to bylo fuk) a kam jsem si všechny ty potřebné věcičky odložil, abych je pak hned našel. Nebudu vás zatěžovat podrobnostma, lišty jsem si naměřil a přidělal, natahal jsem si kabely, nezapomněl jsem udělat smyčku ke spínači (moje častá chyba), nasadil jsem ventilátor do ďoury, připojil k němu kabel, ten jsem pak rozpojil spínačem a bez proudu to propípal, jestli jsem na těch pěti šroubech neudělal nějakou kravinu. Neudělal :)

Přátelé lučních květin, po 4 hodinách práce (neříkám, že jsem útočil na rekord, nebo snad jo?) byla naše prádelna vybavená nuceným odvodem par pomocí ventilátoru s časovačem! Teď jen, aby to NĚKDO ocenil :D Nebyl to kdovíjaký projekt, nemohl bych s tím ani do reklamy na OBI (tam jsem to mimochodem všechno pohodlně koupil), ale docela jsem si u toho odpočinul a až se třeba jednou budu rozvádět, předložím to zaujaté soudkyni jako důkaz, že jsem se o rodinu po všech stránkách dokázal postarat :) MILÁČKU, TO BYL JEN VTIP! :) :)

Nebavilo? Dobře vám tak, nemuseli jste to číst až sem. Já jsem taky plánoval proflákat sobotu u bazénu, život holt není žádný peříčko! :D

Kačeří půlmaratón

Právě uplynulý parný víkend proběhl pod zástavou žluto-zeleno-modro-oranžovou, což jsou barvy mé oblíbené kratochvíle zvané geocaching.

Malá konverzační vsuvka: Pokud se o vás pokoušejí mrákoty, že poslední dobou nepíšu o ničem jiném, než je KDE 4.3, geocachingu a lezení po střechách, tak si dejte kávičku, lepší to zatím nebude.

S několika dalšími lovci špinavých krabiček jsme se domluvili, že by nebylo od věci navštívit matičku Prahu a poškádlit turisty organizovaným utajováním vlastní přítomnosti, o hledání nemluvě. Protože jsme všichni povah rozverných, jednomužně jsme si odhlasovali konání maratónu – odlov 42 keší systémem start-cíl. A tím veškerá další příprava víceméně skončila. Na mapě jsme našli místo s nejhustěji naskládanými kešemi, píchli do jeho středu špendlík (btw chystám se reklamovat výrobní vadu monitoru spočívající v malém kruhovém otvoru někde uprostřed, myslíte, že mi to uznají?) a Staroměstské náměstí jsme ustanovili oficiálním začátkem lovu. Což se nakonec ukázalo z hlediska organizačního jako nedostatečné, skoro mě to nutí použít slovo tragické.

Sraz jsme si domluvili na půl osmou s tím, že geovozidla ponecháme na různých parkovištích na kraji Prahy a dopravu nám obstará samo město. Tím pádem se několik posledních venkovanů připajdalo těsně před desátou, jeden s pokutou z metra a ostatní poněkud omačkaní a očividně nevyspalí. Velmi potichu jsme si zaskandovali bojový pokřik, znovu jsme překontrolovali, že stojíme na správném náměstí a odstartovali jsme si to.

První keš jsme našli za tragických 25 minut. V úzkých uličkách to se signálem nebylo valné a nikoho nenapadlo zakreslit si předem polohu keší do papírové nebo nějaké jiné mapy, která nebyla závislá na toku dat z imperialistických, morálně dávno zastaralých satelitů. Tady se ukázalo, že jsme nejspíš cosi zanedbali. Potupnými přískoky z větších křižovatek (s dobrým výhledem na oblohu) a primitivní trigonometrií jsme okolo páté hodiny odpolední při slavnostním obědě zkonstatovali, že osmnáctka je krásné číslo, ale že jsme nedorazili ještě ani do poloviny a už nás bolejí nožičky. Z elegantního lovu slámou ošpiněných gentlemanů se stal chaotický přesun od jedné vzdálené kešky ke druhé, často jsme procházeli místa i několikrát za sebou, no bordel. V jednom okamžiku jsme stáli na náměstí I.P.Pavlova (jmenuje se to tam ještě takhle???) a neuběhlo moc času a bloudili jsme na Letné. I když slovo bloudili není úplně přesné – kolega, co měl na starosti zaměření směru, se při ručním zadávání souřadnic poněkud uklepl v šířce i délce a keš s nápovědou “horní obrubník” jsme marně hledali v okruhu sta metrů na zeleném pažitu bez jediného žulového výčnělku. No nakonec se přiznal, vypnul navigaci a od té doby jsme už nic nenašli :) Skoro.

Operativně jsme změnili maratón na půlmaratón a pomocí sofistikovaného zařízení s výtečným řídícím systémem (čili jsem zapnul své Touch Pro, vyždímal z baterky poslední procenta kapacity a pustil lovící soft GCz II) jsme si ve spěchu poznamenali souřadnice a hinty posledních čtyřech keší (3 potřebných + 1 záložní), protože baterka byla opravdu vybitá a mlela z posledního.

Navzdory opravdu poctivému přístupu v závěru našeho snažení jsme se na kýžených 21 nalezených nedostali. Ta poslední, devatenáctá, na nás čekala na místě spojeném s katem Janem Mydlářem. Někteří z nás dokonce prosili, aby vstal  z mrtvých a zabil je, protože se neuměli vyrovnat s puchýři a žízní, srabi :) Scházeli nám dvě kešky a ani při nejlepší vůli už se nikdo z nás neměl k tomu se někam potácet a tvářit se u toho nenápadně. Spořádaně jsme tedy došli na metro, tam si vyměnili pár vulgárních zdvořilostí, aby bylo jasné, že nejsme slušňáčci z Prahy :) a vydali jsme se ke svým posmutnělým vozům s měkkými sedačkami a nádržemi plnými pohonných hmot, díky kterým jsme se o jednu až několik hodin později dostali do svých postýlek.

Dobrou noc!

 

P.S. Parta amatérů hledá zkušeného organizátora-pragmatika, který se nebojí být líný. Zn.: Hledej, šmudlo.

KDE 4.3 – nějaký ten den poté

 Před pár dny jsem přešel na KDE 4.3 a těšil jsem se na zážitky. No, adrenalinu bylo nakonec o fous víc, než mi můj kardiolog dovolil. Nejsem guru a nemám moc možností zjistit, co se opravdu stalo nebo jestli to šlo vyřešit jinak, ale po pár dnech bezproblémového chodu mi nešel systém ukončit. Pomohlo až tvrdé vypnutí počítače, následkem ovšem bylo nenajetí při dalším startu a plácavé pokusy o opravu systému. Nebudu okecávat, nepovedlo se mi to ani po mnoha hodinách ztracených s notebookem na klíně (on-line podpora) a hnusnou bzučivou kámoškou, co nešla vyhnat ani domluvou, ani násilím. Zajímavě prožitá noc :)

Druhá možnost (ta kratší, jednodušší a elegantnější pro člověka mých “schopností”) byla přeinstalace. Asi jako každý mám tento úkon prováděný na libovolných windowsech spojený s úporným zálohováním (aka zběsilou evakuací) dat, hledáním instalaček všemožného dodatečného softwaru a následné úmorné aktualizace prováděné pro každý jednotlivý softík zvlášť. Jen díky téhle historické zátěži jsem nepřistoupil k přeinstalaci hned, ačkoliv bych si ušetřil spoustu času.

Nemám dlouhodobé uživatelské zkušenosti s žádnou jinou linuxovou distribucí, takže nevím, jestli to takhle jednoduše funguje u všech, ale nemám důvod si myslet, že ne. Jde totiž o to, že přeinstalace v openSUSE (v linuxu obecně?) je v podstatě sranda. Nemusíte nic zálohovat, nic si pamatovat, nic ručně aktualizovat. Snad to teď nepopíšu špatně, ale stačilo mi v příjemném klikacím instalátoru zkontrolovat a případně doplnit body připojení (přimountit, jak říká můj oblíbený linuxový guru Pepa) na stávající diskové oddíly, zejména na /home, odklikat několit dalších nastavení, pár desítek minut počkat (u mě téměř na chlup přesně 30 minut) a po aktualizaci celého stroje z repozitářů máte počítač v přesně takovém stavu, v jakém vás opustil, tj. vč. všech nastavení, dat, tapety na ploše, oblíbených položek v prohlížeči a přihlašovacích údajů do last.fm v Amaroku :) No to je přesně něco pro linuxového analfabeta mého ražení :) BTW moc se mi líbí, že jsou dnešní linuxové distribuce tak přívětivé a umožní i naprostému blbovi využít mnoho ze svého potenciálu, aniž by došlo na “obávanou” příkazovou řádku. V tomto názoru se naštěstí rozcházím  s přední plzeňskou kapacitou v oboru přirozených bílkovin získávaných extrakcí z levného tvarohu, asi přece jen zatím není linux úplně pro každého ;)

V současné době mám poslední stabilní verzi KDE 4.2 a se zatajeným dechem čekám na první vhodnou příležitost (tj. aspoň hodinu času v kuse, abych to mohl případně zase rychle přeinstalovat), kdy re-switchnu na KDE 4.3 :) Protože ten pokrok je opravdu znát a dokud to fungovalo, byl jsem spokojený.

Zase se ozvu.

KDE 4.3 se narodilo, radujte se

KDE logo

Inu, když příroda dopustí, i motyka spustí. Finální KDE 4.3 je mezi námi a nemluvňátko IMHO dostalo rovnou občanku a je v seznamu voličů, protože je velmi, ale velmi dospělé! Oproti řádně aktualizované a v čistotě a pořádku udržované poslední stabilní verzi 4.2 je svižnější, pochopitelně hezčí, o fous méně náročné (měřeno včera večer na mém postarším werku) a tak nějak všeobecně koukatelnější. Pro mého mazlika (openSUSE 11.1), ale i pro ostatní udržované verze openSUSE, je již v repozitářích k nalezení na obvyklém místě, takže kdo náhodou projde kolem, neodejde s prázdnou ;-)

Pro snadnou instalaci v openSUSE 11.1 skrzevá Yast klikněte na KDE4-BASIS.ymp (nic jednoduššího než 1-click nejspíš nebylo dosud vynalezeno), který ve vší počestnosti najdete třeba zde. Případně navštivte přímo oficiální stránky KDE a vyberte si sami z bohaté nabídky balíčků pro Debian, Fedoru, Kubundu, Mandrivu nebo Magic Linux. Zkrátka nepřijde ani mlsoun, který by dostal chuť na LiveCD založené na openSUSE 11.1 ;-)

KDE 4.3 desktop

 

Více screenshotů a podrobné informace na oficiálních stránkách www.kde.org.

Přátelé adrenalinu a kvalitních linuxových distribucí, pokud se rozhodnete pro prostředí KDE 4.3, užijete si spousty legrace a navíc se opět dostanete daleko před jehoVisty nebo Seventisty sedmého dne ;-) Howgh!

Lapen digitalizací

Ofrňoval jsem nos. Prý multiplex jedna, multiplex dva, set-top-box, épégé, Bukovka, Ještěd. Šamanský plácání, myslel jsem. K televizi se dostanu někdy v devět večer, pesimisticky letmo omrknu dvacet česky mluvících satelitních programů (z toho 5 dětských), zálibně se kouknu na nevyluštěné sudoku na jídelním stole a je vymalováno. Proto mě nastupující digitální televizní vysílání nechávalo až do včerejšího odpoledne zcela chladným.

Pravda, už cca před měsícem jsem zakoupil kouzelnou krabičku, která si s jedničkama a nulama v éteru poradí, ale to jen kvůli tomu, že nám odešel DVD přehrávač a náhodou jsem narazil na roztomilého hybridka, který oba předmětné přístroje zamilovaně přechovává v jednom obalu. No kurňa, když už jsem úspěšně zprovoznil jednu polovinu jeho vnitřností (bylo to drama, ale nakonec jsem našel jak elektrickou zásuvku, tak scart kabel), to by bylo, abych neukázal, kdo doma nosí kalhoty! Trochu jsem si pošukal po internetu a výsledek se brzo dostavil. Naše stará, k analogovým orgiím využívaná televizní anténa, trčí špatným směrem. Náš kraj, na zelené mapce postupující digitalizace vyčnívající jako bílá skrvna, má díky své geografické charakteristice (placka šmrncnutá rovinama) na bídnou vybranou: Buď od začátku srpna veřejnoprávní vysílání z Ještědu nebo oba multiplexy z Bukové hory. A ta je teda sakra daleko, přátelé!

Hádejte, kam mířila naše kolorka? Jasně, že na Ještěd. Tudíž se hlasovalo, kdo vyleze malinkatým okénkem na střechu, pokusí se nepoblít nové tašky a nezasvinit dvorek o deset metrů níže krví a směsí masa a sádla. Poměrem 1/2 hlasu PROTI ku 37 PRO (doteď mi není jasné, podle jaké rovnice se v naší rodině přiděluje počet hlasů na osobu) jsem byl poctěn klíčem třináctkou a radou, abych se držel hromosvodu. Kamarádi táborových ohňů, nejspíš jsem navždy vyloučen z análních hrátek, poněvadž do této chvíle se mi nepodařilo uvolnit stažené půlky!

Doštrachat se na půdu jsem svedl snadno. Mám v tom jistou praxi, koneckonců jsem ji zakoupil spolu s domem a občas tam zajdu. Okýnko ve střeše jsem taky našel. Nakonec jsem ho i otevřel, díky žebříku jsem se z něj napůl vysoukal a od té chvíle mám vzpomínky trochu neúplné. Nevím, jestli jsem z toho úchvatného výhledu ztratil vědomí. Asi ne, prý jsem švitořil se sousedem, který o velikosti mravenečka cosi kutil malým nářadíčkem na jejich pidizahrádce (cosi mi říká, že z výšky nic nevypadá stejně, ale čert věř těm vědeckým nesmyslům). Pak jsem se údajně vyšplhal na střechu, obšťastnil zarezlé šrouby a matky svou pažní silou a uvolněnou anténu natočil kýženým směrem. Snad jsem to i utáhl, ometl holubí trus a překontroloval izolaci na zesilovači. Co se týče podrobností, nemůžu sloužit.

Když jsem přišel k sobě, měl jsem křeč v obou stehnech a poškrábanou levou ruku. Bylo mi to ale fuk, byl jsem doma, v bezpečném přízemí pouhých šest schodů nad úrovní okolního terénu. A dokonce to vypadá, že jsem v tom kalupu poznal Boha, protože jsem neustále drmolil modlitbičky, aby ta pitomá anténa byla natočená správně a já tam nemusel znova :-) Ba ne, zklamu vás, tím mé trápení skončilo. Vyměnil jsem koncovku na kabelu, připojil ho do set-top-boxu, všechno to s burácením a svístotem nastartovalo a už to vyhledávalo a ukládalo. Suma sumárum jsem se za pouhých 45 minut stal tatínkem zbrusu nových devíti digitálních stanic, které jen jakýmsi nedopatřením dávno chytáme díky satelitu :-) Ale ta rozcvička určitě stála za to ;-)

Pravá noha mě nad kolenem stále bolí a levá paže smrdí po jódu. Jak jsem k těm zraněním přišel? Nemám tušení. Nejspíš jak jsem se křečovitě snažil celým tělem přilnout k povrchu střechy, abych neuklouzl a neobohatil výbavu našeho přibližovadla o střešní nástavbu ve tvaru rozpláclé mouchy obřích rozměrů :-) Snad příště ;-)

Akademické radovánky

Snad díky častým bouřkám, možná kvůli hledání vhodného set-top-boxu k ložnicové televizce, třebas i z důvodu chronické přežranosti nektarinkama, stalo se, že jsem zapomněl oslavit zakončení prvního roku mého nijak zvlášť nudného vysokoškolského studia. Co na tom, že jsem k tomu potřeboval dva roky života :-) Mě samotného to nijak nepřekvapuje. Naopak, mám pocit, že vše je v souladu se Stvořitelovým záměrem. Poněvadž jinak bych přece na konci loňského zimního semestru nezapomněl, že studuju, že ano :-)

Ale notak, přestaňte se dusit koláčem s drobenkou, vám se ještě mozek nezkratoval? Nekecám, nevymlouvám se, nedělám ze sebe lepšího a krásnějšího, fakt jsem díky pracovnímu záhulu (ne, netestuju kvalitu měkkých drog, “záhul” je jiný výraz pro “děsnou makačku hlavou, vole”) přestal myslet na školu a vzpomněl jsem si na ní zase až v červnu, kdy jsem našel v batohu na notebooka index :-) A protože jinak jsem byl student poctivý, celý zimní semestr jsem měl ukončený, zápočty bez podvodů, zkoušky výborné. Zato kolonky letního semestru zely prázdnotou a žalovaly na můj SAPem zmučený mozek. Nu což.

Při nejbližší příležitosti (hm, je září dostatečně blízko červnu?) jsem se stavil na studijním oddělení a prohodil pár slov s milou slečnou, která mě ujistila, že pokud po tom toužím, mohu být stále jejich studentem se všemi zákonnými výhodami (jakými???). Stačí projít drobnou formalitkou žádosti o opakování ročníku s uvedeným věrohodného důvodu (amnézie šmrncnutá imbecilitou slečnu pobavila, ale prý můžu klidně napsat i něco civilnějšího) a dostavit se druhý pracovní den k zápisu. Jsem prostě klikař, časově mi návrat paměti vyšel na jedničku. Kdyby byl zápis jindy, bůhví, o kolik měsíců později bych si na to zase s úžasem vzpomněl.

A tak jsem se stal opět studentem prvního ročníku. S převahou mazáka jsem si v přednáškovém sála zabral jedno ze čtyř míst s přístupem k elektrické zásuvce, nechal jsem si orazítkovat loňské zápočty a zkoušky a vyslechl si modifikovanou sadu přednášek na témata, která mi nic neříkala, ačkoliv jsem si o nich dvanáct měsíců před tím dělal podrobné zápisky. Předvánoční stres mých nových spolužáků jsem využil k machrování, jak je který profesor přísný a kdo klidně vyháže celou grupu, sklidil jsem úspěch s návodem, jak obelstít nahluchlého profesora (“hlavní je usmívat se, kývat hlavou a při otázkách zhruba po prvních pěti slovech dělat, že už už chcete odpovídat, on je rád, že má před sebou naučeného studenta a stačí mu pak jen sledovat hýbající se rty vydávající tiché nesmyslné zvuky”), který ovšem slyší lépe, než by se z mého líčení mohlo zdát. Jsem prostě hajzl :-)

Jako novoroční předsevzetí jsem si dal za úkol nezapomenout na letní semestr. A začal jsem ve velkém stylu – celý leden a půl února jsem měl dovolenou (teda spíš “dovolenou”, poněvadž notebook a telefon jsem odložil jen ve chvíli, kdy jsem musel ohřát jídlo nebo přečíst pohádku po obědě) a první přednáška mě zastihla uprostřed ponávratového šoku. Aspoň jsem si měl komu postěžovat, těch 100 nejbližších nebohých spolužáků asi ještě teď s hrůzou vzpomíná na můj negativní přístup k životu. Ale stihl jsem to. A protože čas jsou peníze (kecy), slíbil jsem si, že zkoušku musím dát na první dobrou, abych se to nemusel učit pořád dokola. Což mi vyšlo beze zbytku, až jsem sám sebe zaskočil, jak jsem chytrej :-)

Úplně poslední zkoušku jsem měl začátkem prázdnin. Prevít profesor vypsal na jaro (!!!) pět předtermínů, na které mu každý prděl, takže měl koncem června cca 3/4 nevyzkoušených vyzuřených studentů, které si šetřil tím, že vypisoval termíny po deseti lidech.  S vidinou léta bez učení jsem se záhadným způsobem probojoval informačním systémem k přihlášení se ke zkoušce hned na první následující volný termín, což bylo fajn. Na druhou stranu jsem měl na přípravu noc, den a noc, protože zkouška byla pozítří. No nebyl bych to já, kdybych první noc nestrávil v kině, druhý den sháněním skript a noc spaním s hlavou vraženou mezi stránkami 4 a 5 :-) Ba ne, přeháním, stihl jsem přečíst tak polovinu s tím, že na zkoušku přijdu, zkusím a případně se omluvím, když to nepůjde. Ale mocná příroda zase jednou stála při svém nejoblíbenějším dítěti, místo profesora mě zkoušela jeho sličná spolupracovnice (asistentka? snoubenka?), takže stres zmizel a vylosované otázky si sami říkaly o okecávání :-)

Protože to byla stejná slečna, jakou jsem měl u zápočtu (nevím, jestli jsem se pochlubil, ale ze tří zápočtových otázek mě nechala odpovědět jen dvě a tu třetí mi odpustila, že prý je vidět, že to mám v krvi), nemohlo to dopadnout špatně. V průběhu patnáctiminutové přípravy jsem si velmi čitelně napsal znění otázek a ke každé připojil tři dvojslovné poznámky, tím jsem považoval přípravu za dokončenou a s odkrytým hledím a čelem k masám jsem čekal, až na mě přijde řada. Examinátorka koukla do indexu, v příslušné kolonce našla svůj dřívější podpis a prý, kterou otázku chci zodpovědět. Pobavil jsem jí tím, že jsem řekl, že bych tentokrát zkusil všechny, ona povolila, usmála se a hnedle se nám spolupracovalo lépe :-) Přátelé, nebudu vás napínat, ani tentokrát na třetí otázku nedošlo – jsem zkrátka vysloveně studijní typ :-)

A bylo. Po dvouletém snažení jsem zakončil první ročník. S nehezkým pocitem šprta jsem založil index na bezpečné místo, odkud ho už 3 týdny plánuju vylovit, abych ho mohl odnést ke kontrole na studijní oddělení, které poslalo už několik upomínek. Dá Bůh, že jim ho nezapomenu ukázat včas.