Pravou nohou

Od Silvestra uplynula už delší doba, nebudu tedy podezírán z falešnictví, když první příspěvek tohoto roku věnuji naší malé vodní želvě, potažmo všem dalším událostem, které by se byly bývaly nestaly, kdyby tenkrát chudáka Bruna neupálili. Jistě, hned předchozí věta vypadá, jako kdybych příchod Nového roku slavil za vydatné pomoci psychofarmak ještě teď, ale nedejte se zmýlit fasádou bodrosti a nepravého veselí. Staly se mi hrozné věci a pokud je teď hodím na vás, své milé a usměvavé čtenáře (nic netušící, pravda), uleví se mi a svět zase bude dávat smysl. Nuže tedy.

Výše zmíněná vodní želvička byla poťouchlým ježíškovským dárkem. Spolu s obrovským želváriem (pro dravce od čtvrt metru výše), malým akvarijním filtrem a sadou krmení pro mláďata. Náš nový sedmicentimetrový tvoreček se v té spoustě vody pohyboval poněkud bezradně a s úplně stejným pocitem jsme se na střídačku vrhali ke googlu, abychom ten nečekaný dar nezahubili dřív, než odbije poledne druhého dne. Po hektickém sebevzdělávání v oblasti výbavy a výstroje okrunýřovaných dlouhověkých strážců jihoamerických vod jsme v následujících dnech postupně pořídili UVB žárovku, UVA výbojku, vyhřívací žárovku, vyhřívací (nikoliv vyhřívaný) kámen, příručku o želvách nádherných, příručku o želvách obecně, příručku o domácí úpravě želvárií, aparátek pro odčerpání vody, obyčejnou zelenou vzduchotechnickou pružnou hadičku pro odčerpávání vody (aparátek je na hovno, přátelé, vždyť je z Číny!), úplně nový desetilitrový kyblík, topítko k ohřevu vody přes noc, druhý úplně nový desetilitrový kyblík (pro jistotu), keramická stínítka na všechny ty svítidla, drbátko na krunýř ze dřeva (asi jsme netrefili správný typ, páč začalo divně smrdět, až se nakonec objevila roztomilá plíseň), podložku pod želvárium a kondicionér do vody. Příště musíme Ježíškovi vysvětlit, že se má s dárkama poradit předem. Ale denní výměna vody se stala novým večerním rituálem a věřím, že to naší rodinu tak nějak stmelí, to nošení kýblů plných želvích hovínek a zbytků potravy (z rybích vnitřností nebo z čeho). O dalším vývoji vás pochopitelně budu v pravidelních desetiletých intervalech informovat ;)

Před dvěma týdny (nebo tak nějak) se přihodila velmi nemilá věc, aspoň co se týče kačerů – milovníků okamžitých vnuknutí (vysvětlím dále). Server geocaching.com v rámci pravidelného nasírání výrobců alternativního softwaru změnil svůj web (veřejné API neexistuje, aspoň jsem v tomto ohledu slyšel na různých fórech jen nářky) a přestala fungovat celá řada aplikací. Je mi putna, že to nešlo nikomu, ale vážně mě vzalo u srdce, že se to dotklo i nepřekonatelné WinMo fičurky GCzII. To jsem skoro plakal. Tahle (a žádná jiná) aplikace pro mobilně-wokenní PDA je totiž vhodná k nahodilému lovu keší. Umí spojit vyhledávání, zobrazení, lov a záznam lovu v jednom, není nutná žádná příprava u PC, prostě se někde v terénu rozhodnete, že máte asi tak půlhodinku času, pustíte, vyhledáte nejbližší, nasměrujete svoje geovozidlo (popř. samotné geotělo) požadovaným směrem, provedete odlov, zalogujete nález a jdete si po svém. Na tenhle styl jsem si za přesně rok používání GCzII natolik zvykl, že představa, že se budu muset připravovat PŘEDEM, mi způsobila osypky a chuť vykašlat se na tu ptákovinu s hrabáním se v listí, bahně a ostružinách. No Velký Japonský Tom (takto autor) nakonec po mnoha ubrečených žádostech z celého světa (a za vášnivých protestů moderátorů fóra geocaching.com) provedl úpravu, aplikace je (jako dříve) krémově fuknční a já můžu opět skákat přes kaluže (s malým -k-).

Hackli banán, moje milá, když už o Loužovi mluvíme :) To je událost hodná zaznamenání, však o ní taky píšou všichni významní psavci, tedy nemůžu chybět!

Minulý týden ve středu, téměř u konce vrcholících příprav na sobotní zkoušku ze Základů managementu, mi chcípnul notebook. V něm jsem měl všechny výukové harmonogramy, taháky, tajné materiály i nezbytnou (nikde jinde dříve nepublikovanou, tudíž originální a pravou) seminární práci. Jako člověk, který je v oblasti pravidelného zálohování chytrý jako rádio Jerevan, jsem pochopitelně chodil bos jako ta kovářova kobyla. Něco bylo na flashce, něco na externím disku, ale to nejdůležitější se pohybovalo ve formě posunutého elektromagnetického pole na harddisku mrtvého počítače. Ve čtvrtek jsem se svěřil do péče odborníků, v noci z pátku na sobotu jsem napsal seminárku znovu. Skončil jsem v půl třetí ráno, na zkoušku jsem se nenaučil ani písmenko, svalil jsem se do postele a až do neuvěřitelných sedmi ráno jsem spal spánkem nespravedlivě stíhaného angažovaného nestraníka. Prolil jsem hrdlo kofeinem, po vzoru svého milého plzeňského celebrity jsem se celý oholil a navoněl (je to tak kulervoucí!) a vyrazil jsem po ledovce vstříc akademickému fiasku. Před kabinetem pana profesora bylo dusno tvořené dvěma našprtanými spolužáky, co se navzájem ujišťovali, že všechno umí. Svině. Galantně mě pustili jako prvního (asi si potřebovali ujasnit rozdíl mezi plošnou a plochou strukturou, jak jsem vyrozuměl z jejich šeptání). Předal jsem svou dosud vlhkou seminárku, odevzdal třesoucí se rukou index a pustili jsme se do díla. Pan docent byl tak zaujat organizačním uspořádáním mého tolerantního zaměstnavatele, že jsme si více než hodinu malovali současné i minulé útvary a během toho jsme došli k názoru, že to máme dobře a že si zasloužím výbornou. No nejsem já klikař? :) Spolužáci byli nasratí, že mi to tak trvalo, ale mě to bylo fuk, jedničku jsem si rozhodně vybojoval!

Dnešek jsem věnoval nastavování čerstvě přeinstalovaného notebooka. Stáhnul jsem si ze serveru zálohu služebních dat (želbohu nikoliv soukromých, o která jsem definitivně z valné většiny přišel) a sčítám škody. Tváří se to dobře, moji milí! :)

Takže nakonec to vypadá, že jsem i tenhle rok (stejně jako všechny předešlé) vyrazil vstříc smrti zase pravou nohou.  A to se vyplatí!

Posterous? No a?

Zkouším najít alternativu k téměř dokonalému (ne, DOKONALÉMU!) GCz II a tu, jako blesk z čistého nebe, mi spadne do klína neobsazený účet na Posterous.com. Jen hlupák by ho nesebral :)

Den sudný

Ale houbelec, není to překlep. V mém narvaném diáři se prostě vyskytl tenhle den a podle mě si zaslouží alespoň malou zmínku, poněvadž Výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce se už mezi normálními lidmi neslaví a jindy hlášku „Pozor, z jiskry vzejde plamen!“ nezaslechnete. Tak jste se uprdelkovali před monitorem, máte co jíst a pít, jste vyčůraní? To abyste mi pak neodbíhali, to my, profesionální grafomani bez medikace, nemáme zrovna v lásce… (čti dále)

Rozhovor za pětset: Z bláta do Louže

Vážení přátelé kvalitního instantního vína, naší ostravské redakci se povedl fenomenální úlovek! Díky špatně nastavenému spamfiltru se jim podařilo získat kontakt na neoficiálního krále mandarinkových hostingů a nevyhlášeného lva ostravských nevěstinců, Roberta L. A protože nám Michael Jackson několik měsíců nereaguje na maily (náfuka!) a do Santy je ještě daleko, podařilo se té sucharštější části našeho jinak docela nehomosexuálního kolektivu přesvědčit jednu neidentifikovatelnou sedmdesátiletou uklízečku tajemného pana Louža, ta mu předala orální vzkaz a bylo ujednáno. Ustoupili jsme nátlaku kolegů policie a rozhovor mimo jakoukoliv úroveň se za přísných konspiračních okolností uskutečnil. Damned!

Abychom ochránili zbytky dobré pověsti našeho spolupracovníka (nebožák, vytáhl si nejkratší sirku), budeme ho označovat jeho krycím jménem (uvedeným v archívech StB) Redaktor. Však si kvůli tomu ve školce Ministerstva vnitra od svých místy až o třicet let mladších spolužáků vytrpěl své! No dost o něm, hupnem přímo do srajdy. Rozhovoru! Ne, vlastně fakt do srajdy…

Instalace Dropboxu na openSUSE 11.2

Martin Malý (známější pod dívčím jménem Arthur Dent) se vyznal ze svého citu k Dropboxu. OK, jeho články mám rád a nejednou se staly zdrojem ukojení nejstrašnějších tužeb. A ani tentokrát se netrefil vedle! Potřebu sdílecí služby jsem v koutku mozku, kde se krčí zdravý rozum, potěžkával už dlouho. Jen jsem o tom chtěl vědět víc, ale neměl jsem se koho zeptat (jo, i tohle jsou nevýhody toho, když jste nejchytřejší na světě). A jako vždy, informace mi nakonec spadla do klína úplně sama.

Protože (a všichni to víte, nesnažte se to zapřít!) používám adrenalinové linuxové distribuce openSUSE, pochopitelně jsem předpokládal, že instalace bude legrace a že zbytek dlouhého večera budu věnovat svým milovaným paralenům a čaji s vůní a téměř i chutí citrónu. A nespletl jsem se. V repozitáři openSUSE Build Service se nacházel příslušný .rpm balíček, Yast se postaral o závislosti a bylo hotovo. Práce (ehm) asi tak na 30 vteřin.

Po instalaci se spustilo okno s nabídkou přihlášení k existujícímu dropboxímu účtu či k vytvoření účtu nového, jeden klik, druhý klik a vymalováno. V /home vznikla nová složka s podsložkami (defaultní Photos a Public) a v systrai svítí ikonka modré krabice.

To nebolelo :)

Popis služby hledejte na dropbox.com nebo ve výše uvedeném článku Martina Malého, kterému tímto děkuji :)

openSUSE 11.2

Přátelé adrenalinových operačních systémů, před chvílí jsem dostahoval instalační DVD nové verze linuxové distribuce openSUSE. Sice jsem to neplánoval zrovna na tenhle (pod-)zimní večer, ale jdu rychle udělat zálohu dat a po několika letech upgradů se tentokrát vrhnu na čistou instalaci.

Držte mi palce, páč jestli to nevyjde, rozmlátím klávesnici a nedám si po obědě viržinko! ;)

Kopcovitá relaxace

Začátkem minulého týdne jsem pracovně zavítal na sever Moravy a protože se mi nechtělo trávit noc jízdou v autě, mobilně jsem zagooglil a našel jsem si nocleh v příjemném horském hotýlku (až mi přijde potvrzení z banky, že platba za reklamu byla připsána na účet, dopíšu i jméno). Z okna pokoje jsem měl výhled do lesa a protože mi byl zeměpis vždy velmi blízký, šel jsem si na recepci ověřit místopis :) Nu ano, téměř jsem se nemýlil, v okolí trčela Lysá Hora.

Takovou výzvu jsem nemohl nechat ležet v koupelně vedle ručníku. Kvůli své vášnivé zálibě v dolování špinavých krabiček zabalených do pytlů na odpadky zakopaných do kopřiv, ostružin a ostrého kamení (vznešeně se tomu říká geocaching) vozím v autě některé outdorové vymoženosti, proto nebylo těžké přizpůsobit image terénu a hodinu po snídani už jsem svýma ochozenýma křuskama drtil žížaly. V batohu jablíčko a toaletní papír (vláknina je svině), čepici s nerovným kšiltem vraženou do očí (nejsem hoper) kvůli jemnému dešti a v hlavě jsem si pořád opakoval lacino získanou horalskou radu: Po červené, panáčku, po červené. No, nakonec, proč ne.

Než jsem na to vlítnul po kamenito-blátivé kamzičí stezce, čekala mě otravná asfaltka. Trochu jsem podcenil vzdálenosti a k první odbočce na lesní pěškostrádu jsem se necelou hodinu šplhal spolu s šíleně kličkujícími náklaďáky, které vždy trochu přibrzdily, abych si bláto odlétávající od jejich kol vychutnal řádně a se zvukovým a kouřovým doprovodem dosyta. Pche, jsem člověk z města, na to jsem si zvyknul dřív, než mi maminka odebrala v šestnácti letech plínku ;)

První krizi identity jsem měl u vrátek, za kterými byl strmý skalní útvar řídce porostlý travou a stromem s oznámením, že se jedná o soukromý pozemek se zákazem vstupu. Bože, copak by tam někdo se zdravým rozumem měl touhu se drápat? Nač ta cedule? Měl autor volnou desku a zbytek barvy v plechovce a nevěděl, jak nejlépe to zužitkovat? Nu, vzápětí jsem se mohl pána zeptat, protože u blízké zídky opravoval jakési dřevěné odpočívadlo. Jenže jsem to neudělal, neboť jsem si nebyl jist, zda i pán náhodou není v soukromém vlastnictví a jestli není zakázáno s ním mluvit :D

Likvidoval jsem metr za metrem a mrholení se změnilo v regulérní déšť. Moje bunda prokázala nade vší pochybnost, že peníze za ní utracené nemohly z peněženky utéct lépe. Pot šel ven (a že ho bylo čím dál víc!), ale déšť se dovnitř nedostal. Jen mě docela otravovala studená mlha, kterou jsem nejspíš ale pomohl sám vytvořit tím funěním do kopce – z dálky jsem totiž musel vypadat jak lokomotiva, tolik páry mi šlo od huby :) Prosvištěl jsem okolo první mohyly a kacířsky jsem zatoužil ulehnout pod kamení a trochu si dáchnout.

Druhá krize přišla na prvním zastřešeném odpočívadle. Bylo obsazené hihňajícími se německými důchodkyněmi a to byla ta poslední společnost, po které jsem ve své rozmoklosti a rozhýkanosti toužil. Jen jsem si nosem ověřil, že opravdu cítím horký čaj s citronem a apflštrůdl, nechal jsem zaškrundat žaludek a se zatnutými zuby jsem proběhl kolem bez zastávky. Jenže jak jednou frňák zaregistroval voňavou dobrotu, mozek nedokázal přinutit nohy mašírovat v původním tempu a jen setrvačnost mě udržela na trase v jakémsi pohybu (jít pomaleji, stál bych). Toužil jsem po nějakém impulsu, který by mě vybičoval k neobvyklému výkonu, ovšem netušil jsem, že dobrý duch Beskyd má smysl pro humor a předhoní mě holčička s babičkou a rozběsněnou čivavou :D Uznáte, že pokoušet se v nalomeném stavu závodit s dítětem, gerontem a degenerátem by vedlo k nevratnému poškození sebevědomí, ustoupil jsem tedy stranou a předstíraje touhu po močení, pomalu jsem srovnával srdeční rytmus pod úroveň označovanou v lékařské literatuře jako fibrilace.

K mlze a dešti se přidal vítr. Podle všech turistických pravidel foukal pochopitelně přímo do ksichtu. Stáhl jsem si čapku-dobrodějku hlouběji do očí, udělala se větší tma a já už viděl jen několik nejbližších centimetrů. Váhal jsem mezi praktickou slepotou a tajfunem nadzvedávajícím oční víčka. Prudká změna směru to vyřešil za mě, mále jsem se nabodl na své teleskopické turistické hole :)

Jak jste se již dovtípili, lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Ti zodpovědnější z vás navíc namítnou, že vydat se do hor v tak nedostatečném počtu je hazard se zdravím a životem, ujišťuji vás ale, že se tam courá tolik lidí, že jsem jen zdravil a zdravil, až jsem se zcela uzdravil :)

Po necelých 3 hodinách od startu jsem konečně zahlédl náznak roviny. Hromada kol složená před tamní nálevnou dávala tušit, že objednávat čaj je nutno telefonicky předem a jídlo si má člověk přinést vlastní. Jsem však koumák a ze satelitních záběrů (kontrolovaných těsně před výstupem) jsem věděl, že občerstvovny jsou tam dvě – jedna zřetelná a druhá, co vypadá jako hluboko zakopaný sklad na uhlí. A v té, přátelé červených nosů, bylo docela prázdno. Jakmile jsem setřepal z těla námrazu, odložil jsem většinu svršků a objednal jsem si dvojitou česnečku. Dvojité talíře ovšem nevedly, jedl jsem jí tedy z pivního půllitru, což se neobešlo bez cvakání fotoaparátů zahraničních turistů (tímto zdravím přátelskou slovenskou rodinu, se kterou jsme si báječně poklábosil). Paní provozní mě pomalu připisovala na seznam místních atrakcí, ale to už jsem byl posilněn a rozmražen, omotal jsem si tedy levé vypadávací koleno pružnou bandáží, rozloučil jsem se s tou dobrou ženou téměř polibkem a vydal jsem se vstříc nebezpečí zřícení do údolí.

Navzdory veškerému očekávání to horší než nahoru nebylo. Aby bylo jasno, mě chůze do kopce nevadí, mě sere chodit dolů, protože to mě bolí koleno a chůze se mění v touhu zemřít. Nicméně tentokrát jsem asi obvaz utáhl víc než obvykle, případně mi strážce Beskyd trochu pomohl za tu legrácku, co mi provedl předtím, takže jsem ani moc nepajdal a domluvených šest hodin, po kterých měli z recepce poslat na předem ohlášenou trasu záchranáře vybavené bernardýnem a jateční pistolí, nestihlo uplynout. Paní recepční mě vítala jako syna, který se jí vrátil z války. Poručila mi dát si horkou sprchu a šla zařídit oběd, protože jsem byl posledním hostem a normálně by už bylo zavřeno :) Inu, horalská pohostinnost.

Vzhledem k poruchám klimatu jsem neudělal jedinou fotku. Ono i v případě, že bych si na foťák pořídil nárazu- a voděodolný kondom, stejně by skrz tu mlhu nebylo co fotit. Takže mi musíte věřit, že přes to všechno, co jsem tu naťukal, je tam vážně krásně! ;)

Skromnost je ctnost

Sedím v kavárně, čekám, až se budu moci přesunout na místo jednání, které mám až za půl hodiny a ťukám si to své do notebooku, který díky velmi rychlé místní wifince není jen psacím strojem. Jen velmi nerad poslouchám dvojici sedící o dva stolečky dál směrem ke dveřím (ne, že by směr byl důležitý, ale rád píšu a tak se snažím věty neúměrně natahovat, i když se pak čtenáři diví, co blbnu, že je to k nepřečtení – inu, to jsem já, jiný už nebudu, takhle mě maminka vychovala a udělala to věru dobře, přestože jsem povahy vzpurné a hlavu mám tvrdou, jak jsem měl možnost odpozorovat při různých sportovních a jiných úrazech). Zcela zjevně šlo o lektora angličtiny a jeho snaživého žáka (asi dvakrát staršího).

Lektor byl cizinec hovořící krásnou češtinou téměř bez přízvuku. Byl obětí velmi bohatě vyhlížejícího pána, který se snažil co nejvíc času proklábosit v češtině, páč bylo zřejmé, že mu angličtina nepřirostla k srdci. Až sem docela normální událost, která obvykle nestojí ani mě, poblázněnému grafomanovi, za zmínku.

V určitém okamžiku se však lekce stočila k veřejnému stravování a pán se snažil vyloudit anglickou větu, kterou uvedl česky:

Je to hrozně drahá, šíleně drahá restaurace, malý porce, takový ty ozdobičky všude, minerálka za dvě kila. Nemůžu si vzpomenout na méno, něco jako B-E-L-Eeee nebo B-U-E-L-Eeee nebo tak. Jak se řekne „malá porce“? – English, please! – Hau ken aj sej „malá porce“ in ingliš?

A pak že jsou lidi v oblecích suchaři :)

Chvála elektrifikaci

Jsem osvíceným liberálem. A nebýt pánů od elektřiny, pravděpodobně by mi zůstala jen ta bezpřívlastková nálepka liberála, což by znamenalo, že jsem ve stejném nepřátelském šiku jako batůžkáři, uživatelé PET lahví a třináct ústavních soudců, které spojuje dohromady jedna věc – jsme špínou na vycházkové holi pana prezidenta :) Čistou pravdou je, že bez elektřiny by se člověk jen velmi těžko mohl považovat za osvíceného. Stowattová žroutka kebulku krásně nasvítí, kdežto svíčka tohoto efektu nemůže dosáhnout nikdy, leda přilepená přímo na lebce, kde ovšem v souladu se starozákonným příslovým musí být podle všeho největší tma (svícen excluded). A tak děkuji Křižíkovi a jeho kolegům za technickou stránku věci, Vladimíru Iljiči Leninovi pak za neúnavnou propragaci (vždyť kdo jiný chtěl přivést jiskru zkratu do každé dělnické světničky?) bez nároku na jakoukoliv provizi. A všechno je teď na elektřinu. Vono jestli to náhodou není trochu blbě…

Včera jsem si zaskočil do lékárny pro šafrán a trochu toho zázvoru. Milá paní magistra přešlápla z jedné oteklé nohy na druhou, skoro mě i pozdravila a po tichem strategicky zmařených vteřinách (snad doufala, že vypadnu bez dalšího obtěžování) přijala výzvu a zeptala se, vo co de. Hned ta první položka vyžadovala kolébavou chůzi do skladu. Neuběhlo mnoho času a byla zpět s výbornou zprávou: Regály jsou tučně zásobené, stačí prý, když řeknu počet. Zopakoval jsem dříve vyřčenou číslovku, ona nehnula ani brvou a šla do skladu podruhé :) Pevně jsem věřil v to, že jí nasraná nálada nepřinutí nosit každou krabičku zvlášť (rozměry 1 x 4 x 7 cm dávaly tušit, že velikost ani váha balení tím důvodem nebudou), protože jsem v souladu s tradicí zatím vytvořil za svými zády zajímavou frontu hysterických choleriků třínohých :)

Ve stále mrmlavější atmosféře postupně nanosila všechno potřebné na jedno místo a pomocí důmyslně přichycené laserové čtečky čárových kódů se pustila do závěrečné fáze našeho oboustranně výhodného byznysu. Hned na první pokus se jí povedlo namarkovat antiseptický sprej s aloe vera za 315 peněz, ačkoliv v ruce držela balení pružného obvinadla za 13,50. Na mojí zdvořilou výtku, že mají nejspíš špatný kód na správném obalu (reps.  naprosto správný kód na zcela špatném obalu), zkusila zvětšit zářez do našeho rodinného rozpočtu zopakováním účtování toho desinfekčního sajrajtu, což jsem nehodlal tolerovat a radostným hlasem jsem jí informoval o tom, že tohle teda platit nebudu :) Zabručela cosi pod knírem a velmi energicky podržela stisknutý ENTER na příruční zaprášené klávesnici. Asi tím vybíjela nahromaděný stres, jiný efekt jsem nepozoroval.

Po krátké poradě s levou hemisférou se postavila k problému čelem a domarkovala zbytek nákupu s vítězným kvikotem tiskárny účtenek. Výsledná cifra by zaskočila i tak otrlého finančníka, jakým je ministr Janota. Velmi hrubým zaokrouhlováním a sečtením několika číslic jsem se dostal na částku nepoměrně menší. Reklamoval jsem tedy požadavek na platbu a nechal její masitou ruku viset ve vzduchu bez krvavě vydřené hotovosti (mé). Letmo přejela paragon, oznámila, že obsahuje sedm položek, to prý sedí. Přepočítala se jen nepatrně, krabiček bylo osm :) Pak brala do ruky jednu po druhé a mumlavě sčítala. Zhruba se to krylo s mým početním výkonem, shodli jsme se oba na tom, že to teda ještě jednou zkusí. Fronta hrozila fyzickým řešením, slabší jedinci vytahovali z kabelek svých doprovodů nouzové teleskopické hole, aby nepadli vysílením na ne právě svinstvaprostou podlahu lékárny :)

Žena v bílém plášti vystornovala celé své předchozí snažení, otřela klávesnici skoro nepoužitým kapesníkem a naťukala to celé ručně. Protože výsledek už byl akceptovatelný a nepředstavoval pro mě finanční ani morální problém, předal jsem do pokladny lékárenského zařízení příslušných 183 a půl káčé, popřál jsem své nové přítelkyni mnoho dobrého v následujících minutách a opustil jsem hrubě nespokojenou frontu právě v okamžiku, kdy se z ní stávala fronta nepřátelská.

Inu, nebýt elektřiny, jen těžko bych mohl zažít takové věci! :) Copak by se s tužkou a papírem mohlo něco takového stát? Tak vidíte, blbouni :)

Máte bubáka?

Každý se něčeho bojí. Jsou strachy obvyklé i zcela ztřeštěné. Můj bráška třeba nejí hnědá jídla, ačkoliv je studentem víceletého gymnázia :) Ne, že by to spolu nějak souviselo. I když… :)

Možná vás to překvapí, ale i já mám své fóbie. Uff. Teď, když to vylezlo na světlo a moje pověst neohroženého nebojsy je navždy pryč, můžete popustit uzdu své fantazie a začít přemýšlet o tom, co by asi tak vašeho dětského mušího hrdinu (mě) mohlo děsit. Inu, jsou to pavouci. Nemám ty potvůrky rád. A rozhodl jsem se s nima bojovat po svém.

Včera večer jsem v rohu okna odhalil jednoho nohatce s velkým pozadím, jak uklízí pavučinu. Nevím, jestli to dělají všichni pavouci, ale zrovna tenhle do sebe rychle soukal hotovou síť a docela spěchal. Otevřel jsem okno a déšť hnaný větrem mi záhadu jeho kmitání vcelku rychle objasnil :) Otřel jsem si ksicht a šel jsem na foťák nasadit blesk, abych si vyzkoušel, zda se podělám, když si toho pilného drobečka přitáhnu objektivem do hledáčku do velikosti králíka. Obstál jsem. Asi proto, že byl od mého oka oddělen patnácti centrimetry nepropustného materiálu. A věřil jsem, že bych si dokázal všimnout včas, že opustil vlákno mým směrem :)

Nemám makroobjektiv ani makroblesk, použil jsem obyčejný stabilizovaný seťák 18-55 mm s bleskem SB-600. Udělal jsem zhruba dvacítku fotek, z nich vyšla nejlépe ta, co jí vidíte dole. Huuuuuu!

Větší velikost je k dispozici na flickru po kliknutí na obrázek. Originální velikost bohužel nemám kde umístit :( Kdyby vás někoho napadlo, kam dávat fotky v nějakém větším rozlišení a na které se dá odkazovat tak, že na té odkazované stránce nebude kromě fotky nic jiného (nebo tam ta fotka bude aspoň zřetelně vidět bez nutnosti posouvat stránku v obou směrech), dejte prosím vědět v komentářích. Uděláte mi tím radost a o to by nám mělo jít především :)

POSTUP

Fotil jsem Nikonem D60 v režimu Priorita clony, setovým stabilizovaným objektivem 18-55 mm, s bleskem Nikon SB-600 v režimu iTTL, úhel hlavy 45 stupňů, s rozptylkou a odraznou destičkou, podrobnosti z EXIFu jsou k dispozici zde. Ačkoliv to nevypadá, je to foceno proti relativně světlé jižní obloze ve chvíli, kdy slunce ještě nad horizontem slabě svítilo. S barvami a světlem jsem si v postprocesu vůbec nehrál, jen jsem to ořízl. Tmavé pozdadí je dáno krátkým časem, kterého jsem dosáhl právě díky blesku. Ten čas jsem potřeboval kvůli větru, který lomcoval s pavučinou, takže jsem potřeboval zaostřit a cvaknout, aby z toho nebyla jen čmouha :) Pro ořez jsem použil Zoner Photo Studio 11, edice Professional. Howgh!