Začátkem minulého týdne jsem pracovně zavítal na sever Moravy a protože se mi nechtělo trávit noc jízdou v autě, mobilně jsem zagooglil a našel jsem si nocleh v příjemném horském hotýlku (až mi přijde potvrzení z banky, že platba za reklamu byla připsána na účet, dopíšu i jméno). Z okna pokoje jsem měl výhled do lesa a protože mi byl zeměpis vždy velmi blízký, šel jsem si na recepci ověřit místopis :) Nu ano, téměř jsem se nemýlil, v okolí trčela Lysá Hora.
Takovou výzvu jsem nemohl nechat ležet v koupelně vedle ručníku. Kvůli své vášnivé zálibě v dolování špinavých krabiček zabalených do pytlů na odpadky zakopaných do kopřiv, ostružin a ostrého kamení (vznešeně se tomu říká geocaching) vozím v autě některé outdorové vymoženosti, proto nebylo těžké přizpůsobit image terénu a hodinu po snídani už jsem svýma ochozenýma křuskama drtil žížaly. V batohu jablíčko a toaletní papír (vláknina je svině), čepici s nerovným kšiltem vraženou do očí (nejsem hoper) kvůli jemnému dešti a v hlavě jsem si pořád opakoval lacino získanou horalskou radu: Po červené, panáčku, po červené. No, nakonec, proč ne.
Než jsem na to vlítnul po kamenito-blátivé kamzičí stezce, čekala mě otravná asfaltka. Trochu jsem podcenil vzdálenosti a k první odbočce na lesní pěškostrádu jsem se necelou hodinu šplhal spolu s šíleně kličkujícími náklaďáky, které vždy trochu přibrzdily, abych si bláto odlétávající od jejich kol vychutnal řádně a se zvukovým a kouřovým doprovodem dosyta. Pche, jsem člověk z města, na to jsem si zvyknul dřív, než mi maminka odebrala v šestnácti letech plínku ;)
První krizi identity jsem měl u vrátek, za kterými byl strmý skalní útvar řídce porostlý travou a stromem s oznámením, že se jedná o soukromý pozemek se zákazem vstupu. Bože, copak by tam někdo se zdravým rozumem měl touhu se drápat? Nač ta cedule? Měl autor volnou desku a zbytek barvy v plechovce a nevěděl, jak nejlépe to zužitkovat? Nu, vzápětí jsem se mohl pána zeptat, protože u blízké zídky opravoval jakési dřevěné odpočívadlo. Jenže jsem to neudělal, neboť jsem si nebyl jist, zda i pán náhodou není v soukromém vlastnictví a jestli není zakázáno s ním mluvit :D
Likvidoval jsem metr za metrem a mrholení se změnilo v regulérní déšť. Moje bunda prokázala nade vší pochybnost, že peníze za ní utracené nemohly z peněženky utéct lépe. Pot šel ven (a že ho bylo čím dál víc!), ale déšť se dovnitř nedostal. Jen mě docela otravovala studená mlha, kterou jsem nejspíš ale pomohl sám vytvořit tím funěním do kopce – z dálky jsem totiž musel vypadat jak lokomotiva, tolik páry mi šlo od huby :) Prosvištěl jsem okolo první mohyly a kacířsky jsem zatoužil ulehnout pod kamení a trochu si dáchnout.
Druhá krize přišla na prvním zastřešeném odpočívadle. Bylo obsazené hihňajícími se německými důchodkyněmi a to byla ta poslední společnost, po které jsem ve své rozmoklosti a rozhýkanosti toužil. Jen jsem si nosem ověřil, že opravdu cítím horký čaj s citronem a apflštrůdl, nechal jsem zaškrundat žaludek a se zatnutými zuby jsem proběhl kolem bez zastávky. Jenže jak jednou frňák zaregistroval voňavou dobrotu, mozek nedokázal přinutit nohy mašírovat v původním tempu a jen setrvačnost mě udržela na trase v jakémsi pohybu (jít pomaleji, stál bych). Toužil jsem po nějakém impulsu, který by mě vybičoval k neobvyklému výkonu, ovšem netušil jsem, že dobrý duch Beskyd má smysl pro humor a předhoní mě holčička s babičkou a rozběsněnou čivavou :D Uznáte, že pokoušet se v nalomeném stavu závodit s dítětem, gerontem a degenerátem by vedlo k nevratnému poškození sebevědomí, ustoupil jsem tedy stranou a předstíraje touhu po močení, pomalu jsem srovnával srdeční rytmus pod úroveň označovanou v lékařské literatuře jako fibrilace.
K mlze a dešti se přidal vítr. Podle všech turistických pravidel foukal pochopitelně přímo do ksichtu. Stáhl jsem si čapku-dobrodějku hlouběji do očí, udělala se větší tma a já už viděl jen několik nejbližších centimetrů. Váhal jsem mezi praktickou slepotou a tajfunem nadzvedávajícím oční víčka. Prudká změna směru to vyřešil za mě, mále jsem se nabodl na své teleskopické turistické hole :)
Jak jste se již dovtípili, lepší počasí jsem si nemohl vybrat. Ti zodpovědnější z vás navíc namítnou, že vydat se do hor v tak nedostatečném počtu je hazard se zdravím a životem, ujišťuji vás ale, že se tam courá tolik lidí, že jsem jen zdravil a zdravil, až jsem se zcela uzdravil :)
Po necelých 3 hodinách od startu jsem konečně zahlédl náznak roviny. Hromada kol složená před tamní nálevnou dávala tušit, že objednávat čaj je nutno telefonicky předem a jídlo si má člověk přinést vlastní. Jsem však koumák a ze satelitních záběrů (kontrolovaných těsně před výstupem) jsem věděl, že občerstvovny jsou tam dvě – jedna zřetelná a druhá, co vypadá jako hluboko zakopaný sklad na uhlí. A v té, přátelé červených nosů, bylo docela prázdno. Jakmile jsem setřepal z těla námrazu, odložil jsem většinu svršků a objednal jsem si dvojitou česnečku. Dvojité talíře ovšem nevedly, jedl jsem jí tedy z pivního půllitru, což se neobešlo bez cvakání fotoaparátů zahraničních turistů (tímto zdravím přátelskou slovenskou rodinu, se kterou jsme si báječně poklábosil). Paní provozní mě pomalu připisovala na seznam místních atrakcí, ale to už jsem byl posilněn a rozmražen, omotal jsem si tedy levé vypadávací koleno pružnou bandáží, rozloučil jsem se s tou dobrou ženou téměř polibkem a vydal jsem se vstříc nebezpečí zřícení do údolí.
Navzdory veškerému očekávání to horší než nahoru nebylo. Aby bylo jasno, mě chůze do kopce nevadí, mě sere chodit dolů, protože to mě bolí koleno a chůze se mění v touhu zemřít. Nicméně tentokrát jsem asi obvaz utáhl víc než obvykle, případně mi strážce Beskyd trochu pomohl za tu legrácku, co mi provedl předtím, takže jsem ani moc nepajdal a domluvených šest hodin, po kterých měli z recepce poslat na předem ohlášenou trasu záchranáře vybavené bernardýnem a jateční pistolí, nestihlo uplynout. Paní recepční mě vítala jako syna, který se jí vrátil z války. Poručila mi dát si horkou sprchu a šla zařídit oběd, protože jsem byl posledním hostem a normálně by už bylo zavřeno :) Inu, horalská pohostinnost.
Vzhledem k poruchám klimatu jsem neudělal jedinou fotku. Ono i v případě, že bych si na foťák pořídil nárazu- a voděodolný kondom, stejně by skrz tu mlhu nebylo co fotit. Takže mi musíte věřit, že přes to všechno, co jsem tu naťukal, je tam vážně krásně! ;)







Nejnovější komentáře