Postřehy blba k Windows 7

Nelíbí se mi. Instalátor neumí poznat, že po prvním restartu se může vykašlat na instalační DVD a pokračovat. Po kontrole v BIOSu konstatuju, že je to vůl a spouštím to znovu.

Tragické rozlišení. Po dokončení nezáživné instalace (sem to nainstalovat nepůjde a je fuk, co si myslíš a že je to prázdný, dostatečně velký disk, prostě smůla, leda bys to dovolil zformátovat, to pak jo, ale nejdřív tě musím trošku napnout, než ti to nabídnu) a prvotního nastavení jsem zápasil s rozlišením. Myslím, že moderní systém by se měl snažit naplno využít monitor i grafickou kartu. Ale co, ruční práce ještě nikoho nezabila.

Aha, tak zpátky na značky. Sice se mi podařilo změnit „Obecný monitor“ na „Přesně ten můj monitor“, ale to v konečném důsledku neznamená vůbec nic. Stále můžu vybírat ze tří rozlišení, z nichž dvě odpovídají době před 10 lety  a jedno využívá potenciál wide monitoru asi jako já potenciál ruského raketoplánu (tedy vůbec). Juknu na ovladač grafické karty a i ten je obecný.

Připadám si jak obecní blb. Mám sice postarší ATI Radeon 9250 (nesmějte se, blbouni, to bohatě stačí), ale to přece není důvod, aby mě Microsoft rasově segregoval. Ovladače prý mám nejlepší a aktuální a pokus o změnu se setkává s vlídným, leč tvrdohlavým odporem. Základní rozlišení ti prostě musí stačit, vogo.

Stahuju poslední Catalyst. OK, nic. Tak předposlední. Nic. Zoufale stahuju dinosauří verzi 6.11. Ta vypadá fajn, ovšem téměř před koncem zahlásí, že dinosauři vyhynuli, vole, tak co to spouštíš? A tohle všechno jsem furt musel sledovat v tom pitomým rozlišení. Tonoucí se chytil stébla, pravým tlačítkem jsem si vynutil spouštět instalátor v režimu XP kompatibility. Úchylárna. Teprve tohle zabralo.

A to maj jako bejt tyhlety moderní systémy, jo??? Poklusem v řiť!

Jasně, nemám nejnovější počítač, ale HW nároky doporučované i odposlechnuté z praxe splňuje s několikanásobnou rezervou. A přátelé, nejnovější Ubuntu fungovalo hned po instalaci a doteď jsem s ním nic neřešil!

No to mi posol bulvu :)

Hlavně nezlom vosmičku

S příchodem chladnějšího počasí jsem se probral z tropického koma a usmyslel si prokázat světu a národu, že má existence má své (byť poněkud absurdní) opodstatnění. Na dřevěnou terasu pražilo slunko tak, že chůze naboso nepřipadala v úvahu ani pro fakíra-profesionála, natož aby lákala k posezení s orosenou sklenicí (jemně perlivé) minerální vody. V garáži má přechodný pobyt obrovský slunečník, ale jeho konstrukčním nedostatkem je způsob zatížení – po ještě ani ne jednoroční terásce (vykoupené draze krví, potem i penězi) z tropického dřeva se mi prostě nechce šoupat betonovými dlaždicemi. A pod slunečník ubydlený na zemi by se na terase vešel jen trpaslík – beznohý invalida. Naštěstí jsem byl nadán nadlidskou šikovností!

Netrvalo to ani čtyři dny usilovného přemýšlení a už se mi v kedlubně uhnízdil nápad jak z projektové kanceláře Eiffel a synové. Prvotní plán, že vedle terasy zbuduju podstavec pro podstavec (slunečníku) o stejné výšce, připadal blbej i mě – i tak měl zlatou. Mezikrokem bylo podložit slunečník něčím pevným, netečným, přesto však vzhledným a použít základny již vynalezené. Stříbrná medaile, ale uměleckou porotu to moc nezaujalo, tak jsem pokorně sklopil hlavu a použil ji ještě jednou. Těsně před bramborovou pozicí jsem se zhluboka zamyslel a bylo to. Prostě ten slunečník zasunu do trubky o stejném průměru jako původní základna, jen pochopitelně o tolik delší, aby byl užitečný i lidem a ne jen jezevčíkům.

No, na vesnického buránka s nedokončeným základním vzděláním to nebylo špatné!

Objel jsem své oblíbené kutilské supermarkety, ale všude měli unifikované vodovodní potrubí nebo plotové sloupky o rozměrech zesměšňujících velikost mého génia. O pořádnou trubku jsem nezavadil. Už jsem přemýšlel, jak doma vysvětlím, že slunečník používají jen ti největší srabi. Ale protože jste čtenáři chytří a víte, že o neúspěch bych se s téměř celým světem nedělil, už jste si domysleli, že jsem zase na tu potvoru Štěstenu vyzrál. V jednom městě poblíž mají prodejnu jak z minulého století – přímo v něm stojí usměvavá paní vedoucí, co rozumí (a teď naprosto bez ironie!) snad všemu, na dvoře pak pán, co zas všechno najde ve skladu. Jen jsem nesměle špitnul, že bych chtěl něco o vnitřním průměru od 50 do 55 mm a délce mezi 2 a dvěma a půl metry a už jsem si vybíral mezi obyčejnou a pozinkovanou dvoucoulovou trubkou. Že prý raději obyč, že na pozink blbě chytá barva. No bať!

V duchu jsem si představil kalkulačku, na ní jsem spočítal, že dva metry bohatě stačí, pro strýčka Příhodu jsem si poručil o dvacet centimetrů víc a za chvíli jsem drandil domů jako paša. Ale jistě, hned po zaparkování a vyložení vzácného nákladu jsem narazil na další překážku na cestě k převzetí Ceny Alfreda Nobela za drobné kutilství. Neměl jsem nic, čím bych to monstrum zabacal do země.

Intenzívním průzkumem blízkého sousedství jsem zjistil, že nikdo z okolí nepracuje v kamenolomu. Palice je v našich končinách vzácnější než studená ústecká jedenáctka. A tak jsem znovu osedlal svého naftového slona, koupil pětikilovku s bytelnou násadou, k tomu dva pytle suchého betonu (jsem kluk koumák a když jsem si představil, co by následovalo po vykopání jámy a zatlučení trubky, téměř okamžitě jsem se pochválil za svou prozíravost), abych se nemusel prát se svíjící se míchačkou, a s dobrým pocitem jsem zamířil k domovu vstříc zapadajícímu slunci (přiblblo jedno, celou cestu oslňovalo!).

Včera těsně po sekání trávy a vyhubení mšic nastal okamžik O. Vyměřil jsem si nejlepší místo vedle terasy, kde bude slunečník po většinu dne užitečný, pomocí palice, vodováhy a sprostých slov jsem na první pokus umístil trubku ve všech osách a nadmořských výškách do správné polohy, obsypal betonovou směsí a zalil vodou v přesně odměřených dávkách (tzv. mokrou vokovou metodou) a těšil jsem se na dnešek. Oprávněně.

Již na první pohled jsem měl polovinu projektu úspěšně za sebou. Zkusmo jsem roztáhl slunečník nad hlavami zcepenělých přítomných a veden zásadou „Pochval se sám, nikdo to za tebe neudělá“ jsem spustil pečlivě nacvičenou oslavnou ódu. První větřík mě vrátil do reality, poněvadž slunečník v tuto chvíli začal plnit i zcela nezamýšlenou roli korouhvičky a přemístil svůj stín zcela mimo perimetr. Kde udělali výrobci palice chybu? Nebo snad byla zkažená bublinka ve vodováze? Ne, jen jsem zapomněl, že na původním podstavci byly dva upevňovací šrouby.

Briskně jsem se chopil vrtačky, udělal dva otvory vrtákem o průměru 6,5 mm (to se později ukáže jako velmi důležité!) a přemýšlel, jak donutím osmičku šroub k požadované spolupráci. Ani po hodinové levitaci jsem nepřišel na nic jinšího, než použít závitník. Jenže ten se zrovna u nás doma hojně nevyskytuje a poučen palicovou anabází jsem nedoufal, že by někde v okruhu 78 námořních mil někomu v dílně překážel. Inu, když se dokáže knižně mýlit (v politice) Miloš Zeman, proč bych nemohl já? Soused, nakloněný přes plot a pilně čmárající tužkou schéma mého výtvoru na pytlík od mouky (polohrubé), mi nabídl pomocnou ruku. Ne celou, pochopitelně, jen tu část, která mi o deset minut později podávala sadu závitníků.

„Číms to vrtal?“, začal výslech.

„Šestapůlkou.“

„Ty seš vyučenej?“

„Ne.“

„No žes to docela trefil“, zněla překvapivá odpověď. „Tak hlavně tu vosmičku nezlom.“

Po zevrubném školení o použití očárkovaného nářadí a jeho správném pořadí jsem zapnul mozek na poloviční obrátky a pomalu kroužil závity. S výrazem mazáckého zámečníka jsem se zasloužil o dva otvory opatřené drážkami, do kterých k překvapení všech okolo stojících dam šly výše citované šrouby jako po másle. Utřel jsem si pot z nosu a odehnal komára. A to, jak se hned vzápětí ukázalo, byla chyba. Díky tomu, že jsem se nehodlal podělit o kapku své drahocenné tekutiny, jsem znehodnotil letitou sadu svého souseda. Málem ho trefil šlak. Ještě upnutý závitník mi vyletěl z ruky přímo na široko daleko jedinou dlaždici 15 x 15 x 8 cm. Jestli vás to uklidní (souseda ne), dlažka to přežila jen s malým škrábancem. Ne, že by na ní tak záleželo, měl jsem jí tam jen tak, abych si měl kam položit klíče a neztratil je v trávě.

Když to zrekapituluju: Mám novou úžasnou palici, 30 kg suché betonové směsi navíc, nový podstavec ke slunečníku, zastíněnou terasu, nasranýho souseda a hned zítra jedu shánět sadu tří závitníků, pokud možno Narex.

Miluju tenhle dobrodružnej život :)

Canomatic – výbava pro profesionála

Přátelé, japonští soudruzi udělali tu chybu, že nechali čínské profíky okouknout své přístroje, takže tito jsou nyní schopni nabídnout za špičkovou cenu fotoaparát kvalitnější, trvanlivější a ovladatelnější více, než cokoliv v historii předtím! Okamžitě jsem si jich pořídil dvanáct, na každý měsíc jeden. Jsem totiž větší profesionál, než si umíte představit! Řeč je (a už navždy bude) o zrcadlovce Canomatic s revolučním vibračním motorovým zoomem clony (přestaňte si čistit oči hadrem, čtete správně) čtvercového tvaru (jo, tohle taky čtete správně).

Třetí nejlepší kvalitní recenze (nikdo z Plzně bohužel neměl čas, neb neb neb buď posiloval nebo přenášel kolo) je k nahlédnutí zde: http://www.makofoto.cz/aktuality/canomatic.htm. Ministerstvo zdravotnictví si vás dovoluje upozornit na to, abyste laskavě u čtení tohoto příspěvku nejedli ani nepili, nebo dopadnete jako Metr Puk ;)

Kamarádi, udělejte si také zásobu těchto fotozázraků! Vyhledejte před svým nejoblíbenějším supermarketem / nádražím / hernou svého autorizovaného dealera a zeptejte se ho také na dělostřelecký dalekohled na pozorování zatmění slunce nebo švýcarské hodinky! Uděláte radost nejen sobě, ale i jeho dvanácti dětem :D

Tak zítra

Utekl jsem…

…od manželky k mamince. Tak se jmenuje jedna čupr písnička od Karla Plíhala, která mě napadla jako první v okamžiku, kdy jsem v hlavě přecvaknul příslušné části květáku, který již téměř (ne však zcela) vytlačil mozek.

EDIT: Plíhal nenapsal Odešel jsem od manželky k mámě, ale Utekl jsem od manželky k mamince. Posíláme do Přerova omluvenku, stydíme se červenáním tváří a měníme nadpis :)

Tuhle jsem seděl nad jedním prehistorickým notebookem (256 MB RAM, 6 GB HDD, na nálepce má podivná písmenka „Designed for Windows 95″) a uvažoval, jestli se mi podaří připojit ho přes USB-stick k domácí wifině. Běžely na něm xpéčka a bylo to znát (otázku, koho a co vedlo k tomu, aby tam natlačil tyhle omalovánky, jsem si sice položil, ale jsem líný hledat odpovědi v případě, že v místnosti není žádný poskok, který by to za mě zařídil). Po chvilce zápolení s jediným, důmyslně hluboko zapuštěným USB portem, jsem se připojil a zároveň i připojil (k wifi a pak k internetu). No a za pár minut už jsem dostal decentní upozornění, že jsem se stal obětí softwarového pirátství a že jestli okamžitě nespáchám sebebraždu oběšením se za kabel od myši s kuličkou, nebude okenní ďábel spokojený.

Nemám rád kradený software. A to ani když ho dostanu nevědomky. Zevrubně jsem si prohlédl dotyčný zrádný notebook, usoudil jsem, že kromě malování a firefoxu v něm nejspíš nikdy nic jiného nepoběží (čili typická stanice pro předškoláky na čmárání a hraní online pexesa, popř. pro vývojáře Photoshopu), opatrně jsem strčil hlavu do okénka googlu a rozhlédl se po něčem, co by dokázalo obsloužit staříka tak, aby se na chodu domácnosti podílel jako za mlada. Žádný z bratrů-komiků (známý výtržníci Gates a Jobs) mi pochopitelně neměl co nabídnout, zašel jsem si tedy do zoo a vybral z nepřeberné řady tučnáčích přátel.

Navzdory všem očekáváním vyhrála velmi čerstvá distribuce Ubuntu 10.04 ve verzi pro netbooky. Obligátní stažení na CD, instalace, nastavení, bla bla bla. Technologickou onanii vynechám, ostatně jako vždy. Ne proto, že by mě to otravovalo, prostě toho nejsem jako uživatel-amatér schopen ;) Jediným problémem bylo připojit ten nakřáplý kus plastu a obvodů do sítě sítí. Kupodivu se USB wifi adaptér vzpíral mým pokusům o řádný chod. No dobře, ne „kupodivu“, ale „zcela  v souladu s očekáváním“.  Vy jste ale hnidopiši :)

Protože jsem s Ubuntu (nebo Debianem) neměl nikdy nic společného, začal jsem poměrně předvídatelně na české domovské stránce ubuntu.cz. Jako tvor přelétavý a netrpělivý jsem vydržel pár minut a za chvíli jsem na to šel od lesa, přes výrobce (SMC). Ani on nenastavil levou tvář, abych mu mohl vytnout facáka za absenci driverů pro linux. No, nebudu se tvářit tajuplně déle, než je nezbytné – odpověď je samozřejmě kdesi uprostřed.

Asi po dvaceti minutách na mě vykouklo zpoza keře jedno diskusní vlákno týkající se právě tohoto problému. Řešením je použít NDISWrapper a windowsí ovladače (návod je zde, postup funguje pochopitelně i na poslední verzi distribuce). No není to sranda k pomilování? Za další minutku či dvě už noťas hlásil světu své „hello world“ a trápil ubuntí servery požadavky na aktualizace.

Ve výsledku je starobylá mašinka vyvolávající soustrastné pohledy kolemjdoucích docela užitečná. Funguje svižně, vše jde spustit, udržet a používat, jen malá operační paměť brání datově náročným procesům (sledování porna online a podobně) v normálním provozu. A to je možná (vzhledem k předchozí závorce) vlastně i dobře :) Malý krůček pro notebook, velký skok pro mě. Ožralý úspěchem jsem se rozhodl zažít dobrodružství a jiné čuňačinky a přeinstalovat i zbytek počítačů v perimetru našeho domu. Po několikanásobném ověření správného součtu to byl přesně jeden :)

Ano, můj roky mazlený openSUSE šel z domu! Při vzpomínce na první verzi jsem zatlačil nostalgickou slzu a krutě vložil instalační placinku. Dvouharddiskový mutant však dokázal instalátora zmást natolik, že se pod mým odborným (ne-)dohledem uhnízdil na disku otročím, nikoliv panském. Co to? Inu, to se jen openSUSE bránil a z posledních sil se disk, na kterém byl naistalován, tvářil pro Ubuntu jako neviditelný. Doteď nechápu, jak se to povedlo, ale počítač po restartu načetl systém z disku, který v BIOSU nefiguroval jako bootovací. Asi nějaké čáryfuky. Tím ale idylka skončila. Přimountit se mi povedlo jen ntfs oddíl, ostatní ext4 oddíly systém viděl, ale uměl je jen číst. Což trochu překáželo mým plánům počítač používat :)

Jsem tak trochu vidlák, volil jsem tedy metodu brutálního maniaka. Povedlo se mi master disk, na kterém hnil nyní proklínaný nesmrtelný openSUSE, z Ubuntu zformátovat. Znovu jsem najel instalaci, uprdelil Ubuntu na správném disku a z něj pak zformátoval tu část slave disku, kde trůnila předchozí instalace Ubuntu. No čuně, lidičky, to si nejspíš myslíte, a já s vámi můžu jen souhlasit :)

Nyní jsem spokojen. Na vyměnitelném disku mám jako OS nainstalovaný (-é? -ou?) Ubuntu 10.04. Na druhém, slave disku mám jeden oddíl ntfs jako úložiště pro druhý (wokenní) vyměnitelný master disk, druhý oddíl slave disku je úložištěm pro Ubuntu. Jasně, i tohle by se dalo řešit elegantněji, ale tak nějak nevěřím schopnostem žádné z linuxových distribucí provozovat bezpečně zápis na ntfs oddíly. A pro ostatní obyvatele naší chýše nepřipadá nic než MS Windows v úvahu :) Jeden počítač tak musí uspokojit nároky různě perverzních uživatelů, zachovat jejich data a provozovat jejich sexuálně preferované systémy tak zodpovědně, jak jen je to možné. Uff.

Utekl jsem od openSUSE k Ubuntu, pane Plíhal. Složte o tom písničku, bude to hit! ;)

Volte Jyrku, pomstíte se těm zmetkům malejm drzejm!

Latentní zoofilie – téměř den poté

V předchozím příspěvku jsem se vyznal ze vztahu s hmyzem. (Spisovatelská vsuvka: Taky na vás tahle věta působí jako jazykolam testující výslovnost souhlásky -z-?) A jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně, ani láska k jedný slečně, i tenhle románek skončil smrtí jedné z hlavních postav. (Spisovatelská vsuvka č. 2: V amerických filmech se těsně před koncem pokusí autor vyrovnat i s méně inteligentní částí publika a zevrubně vysvětlí, proč to končí zrovna takhle.) Samozřejmě ne mou smrtí, to byste teď jen těžko přemýšleli nad tím, co vás asi na následujících řádcích zase čeká… :)

Pochopitelně jsem si vědom značné atraktivnosti tématu, proto se po vzoru Rockyho a Lost pustím do umělého nastavování děje a prozradím vám něco ze zákulisí vyšetření svalových partií těsně přiléhajících k zádům a několik způsobů, jak odmítnout telefonní číslo vášnivé zdravotnice (hrdě kráčíc vstříc starobnímu důchodu).

Zhruba týden po jednostranném francouzáku s klíštětem jsem pocítil, že mé tělo sportovce-filosofa si půjčil někdo záludný a vnutil mi schránku starého, netrénovaného muže. Klouby, hlava, svaly, všechno bolelo a jako bonus jsem nemohl polykat a stal jsem se světloplachým. Takový akt tělesné agrese jsem nečekal a na rovinu říkám, že jsem to řešil klidem na lůžku (vpravdě svém). Doplňoval jsem tekunity a léčil symptomy, jak radila zkušenost s mým praktickým lékařem, který je neúnavným propagátorem hesla „co nevyléčí příroda, nechť zemře“. Po 48 hodinovém maratonu s Paralenem a čajem jsem vbíhal do cílové rovinky s pocitem keňského běžce, který omylem běžel trať dvakrát. Cosi bylo špatně.

Dneska ráno, jakmile jsem málem poctil schody svým obličejem, jsem učinil radikální rozhodnutí: „Půjdeš k doktorovi, i kdyby na tebe zase vytáhnul (ale jděte!) kecy o životosprávě a výhodách očkování koňským trusem!“ Oblékl jsem si čisté šaty, vyčistil jsem si tesáky, sundal čisté šaty, sundal jsem si zapomenuté pyžamo, oblékl jsem si použité, leš stále čisté šaty a vyrazil jsem se dobývat do auta doufaje, že mě pozná po hlase a nebude trvat na tom, že bez zapomenutých klíčků nenastartuje. Na rozdíl od Miloše Zemana, který se jeden čas úspěšně živil prodejem pěti výtisků své knihy Jak jsem se mýlil v politice, já jsem se zmýlil jen ve svém vozidle. Nenastartovalo. Štěstí, že netrpím pocitem studu a nevadí mi parkovat auto před barákem, takže za necelou půlhodinu jsem byl zpět i s klíčky a mohl jsem vyrazit.

Zaparkovat před ordinací lékaře nebyl problém. Bylo devět hodin a důchodci již dávno spěchali do lékarny se svým předpisem na chemické štěstí.

Můj milý doktor si mě zevrubně prohlédl, zvláště se zajímal o místo, které, hmyzem pokousáno, nehezky oteklo. Po krátkém hašteření jsem svolil a stáhnul jsem si kalhoty, ovšem mumlání o tom, že by snad po všech těch letech praxe měl mít představivost, jsem si neodpustil. Pupenec ho zaujal na pár vteřin, pročež jsem si znechuceně pomyslel, nač bylo to obnažovací divadlo nutné. Chvíli moudře kýval hlavou, než jsem si všimnul, že se jen škrábe na krku. Pak pohlédl do hlubin mé zdravotnické dokumentace, prohlásil, že mám propadlé očkování proti tetanu a že jestli se ta chřipka bude projevovat i za tři týdny, s největší pravděpodobností to chřipka nebude. Komik. Jeho klid mě však uklidnil a odkvačil jsem k nedočkavé sestřičce, než se doktor rozmyslí a zase se pokusí poprskat mi pokousanou řiť houskou se salámem, to jak se bude smát mému pupínku.

Věkem téměř sešlá zdravotnice po mě nějdřív vyžádala třicetikorunovou pokutu za obtěžování. A prý, jestli jí to nedám přesně, že nemá nazpátek. Zaštrachal jsem ve své hotovostiprosté peněžence a pokusl se zavtipkovat s MasterCard, což jí ovšem nechalo chladnou, jak jsem pochopil z její uštěpačné poznámky, že mariáš je hra ožralů a ona už je týden na suchu. Prohrabal jsem i ta nejskrytější zákoutí a vykouzlil z hlubin mé památeční penězonosky dvě dvacetikoruny. Pokud si myslela, že si má drobné nechat od cesty, má natažená ruka jí vyvedla z omylu. Po krátkém frflání jsem dostal zpět („ale příště ať je to přesně, nejsme banka!“) nejen mince ve správné hodnotě, ale i žádost o doplnění mé anamnézy o chybějící číslo mobilního telefonu. Cože???

Rozpustile jsem odvětil, že jsem již zadaný a že bych váhal, potkat jí dříve, ale mráz, co tryskal z jejích očích, mi napověděl, že jsem si ráno dal obyčejnou, nikoliv vtipnou kaši. Důrazně zopakovala žádost o telefonní číslo, rozehrál jsem tedy jednu ze svých nejoblíbenějších rolí – prosťáčka z hor. Pinkali jsme si zdvořilosti jak při slovním fotbale (čím ona skončila, tím já začal, smeč jí vrátil atakdále atakpodobně), ale nejméně jeden z nás spěchal pracovat (já), takže jsem jí slíbil, že na ní budu myslet a nějaké telefonní číslo jí seženu, ona vzrušeně šeptem vydechla něco o jéééžišovi a v klidu a míru jsme se rozešli každý po svém.

Nevím, jestli si raději nenechám tu boreliózu :D

Stvořen k lásce!

Nepochybuju vůbec o tom, že pro veškerá stvoření s očima, mozkem a srdcem (nebo jeho libovolnou náhražkou) jsem neuvěřitelně přitažlivý! Málokdo (-co) mi odolá. Za svůj poměrně krátký život jsem se s touto přítěží dokázal poměrně dobře vyrovnat. Dalo to práci, ale pro jedince nadaného nejen atraktivním zevnějškem, ale i pevnou vůlí, to nebyl úkol nesplnitelný.

Poslední vztah, který jsem prožil, byl divoký a intenzivní. Stejnou měrou byl i krátký a rozchod bolestivý.

Potkali jsme se pozdě odpoledne v pučící přírodě. Brouzdal jsem se svěží trávou omámen prvním sluncem, když jsem najednou ucítil přítomnost někoho jiného. Drobná, éterická bytost, která se vedle mě zčistajasna objevila, se mě dotkla opatrně, přesto však  z její strany zjevně nešlo o nic zkratkovitého nebo unáhleného. Věděla přesně, co chce. I jak toho dosáhne.

Svýma útlýma rukama mě opatrně hladila od kotníků směrem nahoru. Přes mé (přiznám se) ne zrovna pečlivě oholené stehno zamířila bez okolků k pravé hýždi. Chvíli hledala to správné místečko pro své další hrátky a pak mě uvedla do rozpaků. Svými malými zoubky mě rozpustile kousla!

Vydrželo nám to do rána. Prvotní zamilovanost vyprchala a já se jí snažil ze všech sil zbavit. Napadlo mě, že když se jí budu zdát odpudivý, odejde sama. Ani po sérii neuvěřitelně hloupých vtipů o její matce nevypadala, že by se dala snadno vytočit. Šel jsem na to tedy drsněji. Pomatlal jsem jí vrstvou krému a pak jsem jí vyviklal pinzetou.

Moje první letošní klíště…

To se Blesku vážně povedlo…

Bořek objevitel

Tento týden je ve znamení zjevení.

Nejprve se mi zjevila pravda o službě posterous – příspěvky lze zasílat mailem. Okamžitě jsem to prubnul a vážně, lhaní se u nich nenosí. Díky propojení na blog a twitter se článek obratem propsal na blog a informace prosvištěla twitterem. To je zkušenost důležitá, nyní můžu informovat prostřednictvím hned třech různých zdrojů, že se nudím a strááášně rád bych napsal něco ftipného, ale fakt, FAKT to nejde.

Včera večer jsem zase narazil na aplikaci SPB Mobile Shell. Je na trhu poměrně dlouhou dobu a podstatným způsobem vylepšuje práci s chytrým telefonem. Alespoň s tím mým určitě. No a navíc vypadá opravdu geekovsky a svěže, že? :) Teď jsem v manické fázi testování a nadšení, dám tomu ten měsíc, kdy to běží jako trial, pak se uvidí. Myslím, že když si na poměrnou rozsáhlost zvyknu, těch necelých třicet těžce zkoušených amerických dolarů vydám lehce. Proč jsem na to nepřišel dřív? Stárnu? Blbnu? Samé otázky, jak říkají rybí kluci.

Minulou středu jsem uvedl v chod externí disk. Znásilňoval jsem ho jako hloupé úložiště o kapacitě, kterou nedokážu za celý svůj neproduktivní život využít (1 TB), ale stál jen o 20 (slovy dvacet) kačenek (slovy korun českých) méně, než disk stejného výrobce o poloviční kapacitě. No nekupte to! A dneska ráno, při pomalém labužnickém usrkávání (a teď vás budu chvilku napínat, schválně, co si vybavíte jako první – ale tfuj, to je nechutný!) čaje se smetanou si všimnu, že je na tom zatrachtile velkém disku jeden oddíl s jakousi složkou, která obsahuje softík téměř zázračný. No, asi už tušíte to, co mě prostě vůbec nenapadlo. Jasná páka, zálohovací program. Chvilku jsem se v něm vrtal (je to windowsí aplikace, takže nic složitého) a po chvíli už byl můj notebook napojen na životadárnou, automaticky synchronizovanou složku (s až 5 verzemi). Již nikdy více strachu ze ztráty dat v terénu! Disk si vesele stojí za monitorem připojen natvrdo k dockině (divné slovo, ale často ho používám – „c“ se ovšem ve slušné společnosti nevyslovuje) a backup se spouští vždy, když zapnu nebo připojím notebook. Hezké. A obět se vtírá otázka: Proč jsem na to nepřišel dřív?

Milé dívky, nemytí chlapci, je to prostě proto, že já hrozně rád objevuju Ameriku! Aspoň jednu denně! ;)